Poznejte historii i současnost novojičínska

V letech 1624 až 1773 byla olomoucká jezuitská kolej, resp. regent jezuitského konviktu v roli patrimoniální vrchnosti a současně patrona novojičínské fary i okolních filiálních kostelů. Kněží Tovaryšstva Ježíšova, poměrně dynamicky se rozvíjejícího společenství řeholních kleriků, tak vstupují do města i vesnic novojičínského panství jako hospodářští správci, schvalují volby členů městské rady a výrazně zasahují do komunální politiky, řeší sociální problémy i otázky každodenního soužití a v neposlední řadě jsou garanty obnovy starých římskokatolických rituálů v novém duchu Tridentského koncilu. Manažerské funkce se zde až příliš těsně prolínají s těmi duchovními či pastoračními a téměř stopadesátileté působení členů jezuitského řádu zanechává v institucionální paměti města výrazně negativní stopu. Odpor regentů olomouckého konviktu proti konzervativnímu středověkému modelu městské správy, kdy byla komunální politika v rukou privilegované vrstvy šenkovních měšťanů, vynesl řádu pověst uzurpátorů městských svobod. Temný obraz řádu zapustil v oficiální paměti města pevné kořeny. Jaké však byly skutečné interakce členů olomoucké jezuitské koleje a novojičínských měšťanů, sedláků z okolních vesnic či obyvatel novojičínských předměstí? Jak vnímalo několik generací zdejších obyvatel postupnou proměnu zbožnosti v období mezi bitvou na Bílé hoře a nástupem osvícenství? Jak reagovali místní měšťané na nové rysy jezuitské spirituality rozšiřované jejich novými faráři, z nichž byli mnozí odchovanci olomouckého konviktu? 

Specifická spiritualita a náboženský rozměr působení členů jezuitského řádu představuje nejsilnější část jejich kolektivní identity. V tomto ohledu působili olomoučtí jezuité prostřednictvím „svých“ farářů na několik generací novojičínských měšťanů, s pomocí náboženských bratrstev, poutí, procesí či jiných způsobů symbolické komunikace ovlivňovali lidovou zbožnost a náboženskou senzitivitu. Generační proces pobělohorské rekatolizace a konverze místních obyvatel přecházejících z různých protestantských denominací zpět do řad římskokatolické církve tak probíhal v úzkém sepjetí s olomouckou jezuitskou kolejí, výraznou entitou vnitřní spirituální obnovy a jednou z institucionálních záruk celého procesu v tehdejším prostoru barokní Moravy.