Černé roucho. Náboženská kultura Nového Jičína v letech 1624 - 1773.

Pod černým rouchem se ukrývá barevný svět barokní zbožnosti. Výstava v muzeu odhaluje náboženskou kulturu Nového Jičína v letech 1624–1773.

Černé roucho. Náboženská kultura Nového Jičína v letech 1624 - 1773.

V letech 1624 až 1773 byla olomoucká jezuitská kolej, resp. regent jezuitského konviktu v roli patrimoniální vrchnosti a současně patrona novojičínské fary i okolních filiálních kostelů. Kněží Tovaryšstva Ježíšova, poměrně dynamicky se rozvíjejícího společenství řeholních kleriků, tak vstupují do města i vesnic novojičínského panství jako hospodářští správci, schvalují volby členů městské rady a výrazně zasahují do komunální politiky, řeší sociální problémy i otázky každodenního soužití a v neposlední řadě jsou garanty obnovy starých římskokatolických rituálů v novém duchu Tridentského koncilu. Manažerské funkce se zde až příliš těsně prolínají s těmi duchovními či pastoračními a téměř stopadesátileté působení členů jezuitského řádu zanechává v institucionální paměti města výrazně negativní stopu. Odpor regentů olomouckého konviktu proti konzervativnímu středověkému modelu městské správy, kdy byla komunální politika v rukou privilegované vrstvy šenkovních měšťanů, vynesl řádu pověst uzurpátorů městských svobod. Temný obraz řádu zapustil v oficiální paměti města pevné kořeny. Jaké však byly skutečné interakce členů olomoucké jezuitské koleje a novojičínských měšťanů, sedláků z okolních vesnic či obyvatel novojičínských předměstí? Jak vnímalo několik generací zdejších obyvatel postupnou proměnu zbožnosti v období mezi bitvou na Bílé hoře a nástupem osvícenství? Jak reagovali místní měšťané na nové rysy jezuitské spirituality rozšiřované jejich novými faráři, z nichž byli mnozí odchovanci olomouckého konviktu? 

Specifická spiritualita a náboženský rozměr působení členů jezuitského řádu představuje nejsilnější část jejich kolektivní identity. V tomto ohledu působili olomoučtí jezuité prostřednictvím „svých“ farářů na několik generací novojičínských měšťanů, s pomocí náboženských bratrstev, poutí, procesí či jiných způsobů symbolické komunikace ovlivňovali lidovou zbožnost a náboženskou senzitivitu. Generační proces pobělohorské rekatolizace a konverze místních obyvatel přecházejících z různých protestantských denominací zpět do řad římskokatolické církve tak probíhal v úzkém sepjetí s olomouckou jezuitskou kolejí, výraznou entitou vnitřní spirituální obnovy a jednou z institucionálních záruk celého procesu v tehdejším prostoru barokní Moravy. 

ONI A MY

Jezuité a měšťanská společnost

Jezuitský řád představoval v období raného novověku zcela svébytné řeholní uskupení, které se v mnohém odlišovalo od tehdy běžných pravidel obecně závazných pro život v klášterních společenstvích. Zrušení povinnosti chórových modliteb, povinné vazby na konkrétní řeholní dům (stabilitas loci) i přísné klausury, dávalo jezuitům mnohem větší svobodu pohybu a umožňovalo jim dynamičtější působení mezi jednotlivými vrstvami tehdejší společnosti. Dalšími ne zcela obvyklými prvky byly pravidla ovládající život uvnitř řádu: důraz na univerzitní vzdělání pro řádové kněze a akademické vzdělání jako nutný předpoklad kariérního růstu, přísná profesionalizace a byrokratizace společenství s přesně vymezenou oblastí tzv. manažerských funkcí (provinciál, rektor koleje, regent konviktu či semináře). Všechny výše uvedené rysy zakládaly zcela výjimečnou kolektivní identitu řádu, ačkoliv je zřejmé, že různé sociální vrstvy mohly vnímat tento svébytný obraz člena jezuitského řádu rozdílně. Důležitým faktorem byl samozřejmě i sociální původ jezuitských kněží a skutečnost aristokratického či měšťanského původu se mohla významně podepsat na způsobu komunikace mezi jezuity a zástupci jednotlivých vrstev raně novověké společnosti. 

Vzájemný kontakt mezi členy jezuitského řádu a obyvateli novojičínského panství probíhal tehdy v různých rovinách. V první řadě docházelo ke kontaktům mezi regentem olomouckého konviktu a představiteli městských politických a ekonomických elit, tedy převážně s členy městské rady nebo zástupci právovárečného měšťanstva či významnými cechmistry. K těmto setkáním docházelo pravidelně, obvykle při příležitosti obnovy městské rady a představitelé městské politiky většinou vnímali  vystupování regenta či jiných zástupců konviktu negativně. Z dochovaných sporů je zřejmé, že schvalování městských rad nebylo v průběhu 17. a 18. století žádnou formalitou, ale jezuité měli ambice napadat dosavadní systém přerozdělování komunální moci. Tyto tendence museli vnímat zástupci patricijských rodin jako zpochybňování tradičních pozdně středověkých principů a s ohledem na pokles Nového Jičína mezi poddanská města i jako ztrátu prestiže města jako celku. 

Zcela jiný rozměr musel mít vztah členů řádu a obyvatel města či okolních vesnic v náboženské a pastorační rovině. S jezuitskými kněžími měli možnost setkat se zejména obyvatelé města u příležitosti větších církevních svátků, kdy zde jezuité sloužili mše nebo se účastnili veřejných procesí. Jejich nezpochybnitelná aureola duchovních mohla zazářit rovněž během procesí na kopec Kotouč u Štramberku, který olomoučtí jezuité přejmenovali na Horu Olivetskou a zcela cíleně ztotožňovali toto místo s biblickou krajinou. Mezi mimořádné zážitky lze zařadit kontakt novojičínských měšťanů nebo sedláků a rolníků z okolních vesnic s jezuitskými misionáři, kteří zde působili v rámci pastorační výpomoci. Pravděpodobně zůstane otázkou, jak vnímali obyvatelé Nového Jičína své faráře a kaplany, obvyklé zástupce světského, diecézního kléru, kteří však absolvovali akademická studia u olomouckých jezuitů a mohli sami šířit rysy jezuitské spirituality. 

SAKRALIZACE KRAJINY

Cesta na Olivetskou horu

Jezuité rozpracovali v barokním období poměrně úspěšný koncept performativního uměleckého díla, který se zakládal na propojení architektury, malířství, sochařství a efemérních staveb. Pomocí těchto vnějších dekorací vytvořili recepční audiovizuální rámec, který oslovoval hlavní lidské smysly. Do takto inscenovaného prostoru potom vstupovala liturgie, která se na tomto jevišti stávala dramatem. Jezuité se neomezovali pouze na chrámové prostory, ale prostřednictvím procesí přinášeli věřícím tento prožitek i do otevřeného prostoru a průvody se stávaly liturgií v pohybu, liturgií, která procházela a posvěcovala okolní prostředí. V rámci barokní liturgie je nutné vnímat rozdíly mezi vnitřním chrámovým a vnějším prostorem. Procesí bylo liturgií v pohybu, liturgií doprovázenou zpěvem loretánských litanií nebo žalmů a oddělenou od okolních přihlížejících prapory, insigniemi nebo vůní a mlhovinou kadidla, což přinejmenším na krátkou chvíli vytvářelo svatý, oddělený prostor v profánním prostředí.

 

Volba určitého typu média obvykle předpokládá specifický způsob šíření a konkrétní typ veřejnosti, s níž je komunikace navazována. Pro pochopení symbolické komunikace, která v rámci procesí či poutí a navazujících pobožností probíhala v liturgické a paraliturgické rovině, je nutné osvětlit vnímání těla a prostoru. Těla jako primárního nástroje a prostoru jako místa realizace a recepce ze strany přihlížejících. Navíc v případě prostoru je nutné mít na paměti jeho různé podoby, které byly konstituovány a dotvářeny právě skrze společenské jednání, a naopak současně umožňovaly tomuto jednání plné rozvinutí a dodávaly mu konkrétní impulsy. Využitím těla jakožto nástroje symbolické komunikace se jezuitům nabízela možnost performativního přístupu k veřejnosti, od gestikulace, teatrální inscenace až po hudbu a zpěv. Tělo se stalo ve veřejném prostoru nástrojem vnímatelným všemi smysly.

Sakrální prostředí se v barokním období neomezovalo pouze na ohraničený, stacionární prostor kostelní lodi, ale v souladu s představou procesí jako mobilní liturgie pronikalo ono sacrum na náměstí, jiná veřejná prostranství města nebo do otevřené krajiny. Poutě i procesí lze v tomto kontextu vnímat jako prostředky dočasného přisvojení veřejného prostoru, kdy je sakralizace místa přímo závislá na přítomnosti kněze a výkonu kultu. Postupně mizela středověká fikce města jakožto sakrálního prostoru a priori. V baroku již nestačilo pasivní přesvědčení o posvěceném prostředí, ale bylo nutné jej aktivně vytvářet. Pomocí náročných dekorací, efemérní architektury a pestrého procesního vybavení se město několikrát ročně halilo do nevšední atmosféry zbožnosti a alespoň na krátkou dobu se městská prostranství měnila v sakrální krajinu.

NOVÝ JAZYK

Podoby římskokatolické liturgie

Reformovaná římskokatolická liturgie, která vzešla z dlouhých jednání a zasedání Tridentského koncilu mohla být ve své absolutní a nekompromisní podobě realizována mnohdy až během stabilizace poměrů v závěru třicetileté války. Přechod novojičínského panství včetně farního a okolních filiálních kostelů do majetku olomouckého jezuitského konviktu a zejména příchod nové generace kněží ovlivněných úzkým kontaktem s prostředím Tovaryšstva, musel být zřejmý zejména v rámci proměn sakrálního prostoru. Učení o trvalé přítomnosti Krista v eucharistii patří mezi jedno z klíčových poselství potridentské liturgie směrem k utváření sakrálního prostoru a ústředním bodem nejen presbytáře, ale celého chrámu, se stává tabernákl. Až v pobělohorském období bylo možné v novojičínském farním  kostele plně prosadit Tridentské dekrety o eucharistii či obětním charakteru mše, co by ideové zdroje nové koncepce chrámu jako jeviště pro inscenaci klíčových okamžiků z dějin spásy. Význam liturgie jako zpřítomňování novozákonních pašijových událostí lze demonstrovat právě na příkladu oběti mše svaté, jejíž symbolický rozměr zdůrazňovali v průběhu 16. a 17. století rovněž teologové z řad Tovaryšstva Ježíšova. Jedno z klíčových děl pochází rovněž z pera Matěje Tannera, rektora olomouckém koleje a propagátora procesí na horu Kotouč u Štramberku. 

SPOLEČENSTVÍ

Novojičínští měšťané a náboženská bratrstva

V náboženském životě měst usměrňovala bratrstva kolektivní i individuální zbožnost a významně přispívala k výpravnosti veřejných slavností. Byla velmi důležitým nástrojem mnohem intenzivnějšího zapojení prostých věřících do církevního provozu mimo rámec běžné farní liturgie a přispívala tak k intenzivnějšímu náboženskému životu. Řada náboženských bratrstev nabízela během barokního období různé typy pobožností, a to s ohledem na konkrétní zasvěcení konfraternity či řeholní řád, který bratrstvo mezi laiky založil a duchovně vedl. Navíc s ohledem na komplikovanost tridentské mešní liturgie, její značnou formalizovanost a zejména pro většinu věřících nesrozumitelný liturgický jazyk, latinu, byla nabízená duchovní cvičení včetně možnosti zpěvu v mateřském jazyce pro mnohé věřící mimořádně atraktivní nabídkou. Ačkoliv byla již od druhé poloviny 16. století primárním cílem náboženských bratrstev náboženská disciplinace jedince, upevňování římskokatolických rituálů a jejich infiltrace do většinové společnosti, nelze přehlédnout rovněž jisté politické ambice. Vazba mnohých bratrstev na významné světské a duchovní osobnosti své doby byla obvyklá ve všech koutech katolické Evropy. Podobě jako mariánské kongregace při římském jezuitském kostele Il Gesu již od konce 16. století vyzývaly k celebrování slavnostních bohoslužeb jezuitské generály, kardinály nebo členy kurie, rovněž v moravských městech lze sledovat snahu o vytváření užších vazeb se zástupci společenských elit. Tyto tendence lze sledovat rovněž v prostředí bratrstev zakládaných a vedených členy jezuitského řádu.