Experimenty CETRAT

Podzim je plném proudu a nastává ideální čas pro sběr žaludů. Ty patří spolu s kaštany k oblíbeným surovinám na výrobu různých figurek, a to nejen v rámci tvořivosti dětí, ale i dospělých. Žaludy ovšem byly od pravěku v mnoha evropských i neevropských kulturách důležitou součástí jídelníčku. A to jak toho zvířecího (zejména pro výkrm vepřů), tak i toho lidského. Žaludy představovaly důležitý potravinový zdroj, a to nejen v dobách hladomorů.

Po staletí ruce tisíce pilných přadlen spřádaly vlákna lnu, aby mohly být zhotoveny oděvy pro velmože, pány i chudý lid. Předly ženy prosté i urozené a zpracování lnu zabíralo obrovské a pro nás nepředstavitelné množství času. Předení se stalo i důležitým sociálním prvkem, kdy společné přástky tvořily důležitou součást tradiční kultury. 

Mezi tradiční suroviny využívané v lidové kultuře po staletí patří také husí peří. To je z peří domácí drůbeže nejkvalitnější a nabízelo zajímavou paletu využití. Ovšem husa představovala v minulosti symbol určitého blahobytu a její konzumace i peří nebyly žádnou samozřejmostí.

V tomto videu představíme primitivní výrobu textilu z vláken kopřivy dvoudomé a ukážeme jejich zpracování pomocí nástrojů zhotovených z přírodních materiálů. Základem je rozvolnění lýka pazourkovým úštěpem, dřevěným nebo kostěným nožem, ale také zvířecím žebrem či čelistí.

Naše předky v středoevropském prostoru obklopovala celá řada přírodních materiálů, které dokázali jednoduchými rukodělnými technologiemi plně zužitkovat. Na některé jsme již v krátkých videích upozornili, mnohé ještě postupně představíme. 

V prostoru Beskyd bylo možné se ještě na počátku 20. století setkat s celou řadou jednoduchých technologií zpracování přírodních materiálů běžně dostupných zejména lidem, jejichž životní či pracovní prostor bezprostředně souvisel s hranicí lesa. Velmi primitivních technologií zpracování přírodnin a výrobků z nich byla v minulosti celá řada a mnohé jsou dnes velkou neznámou a často nám uniká bez širšího kontextu i smysl jejich použití.

Při výzkumu archaických a tradičních technologií zpracování přírodních materiálů velmi často narážíme také na zužitkování mnoha přírodnin k jiným účelům než k upotřebení na zhotovení rozmanitých artefaktů. Zejména při řešení projektu „Kopřiva.

Pro doplnění příspěvku o slaměné niti přidáváme fotografie našich výrobků z dalších materiálů, které bývaly v minulosti hojně využívané a uplatnily se rovněž při zhotovování krajek. Na příborské pobočce Muzea Novojičínska jsme uskutečnili řadu experimentů týkajících se tradičního zpracování kopřivového lýka (kopřiva dvoudomá, Urtica dioica), koňských žíní a lidských vlasů.

Hojně využívaným materiálem v tradiční kultuře byla sláma. Ta nacházela své uplatnění k podestýlání dobytka, drobné kousky se přimíchávaly do hmoty, z níž se dusala hliněná podlaha, slaměnými došky se pokrývaly střechy a slaměná povřísla se používala jako běžný vázací prostředek. Široké uplatnění našla zejména coby surovina k pletení. Výhodou produktů ze slámy byla jejich poměrně nízká hmotnost a snadná dostupnost.

Materiálem, se kterým bychom se setkali v tradiční kultuře velmi často, byla ovčí střeva. Ta našla bohaté využití především v podobě struny. Střeva se důkladně vyprala a vyšlemovala. Následně byla v syrové podobě jednoduchým způsobem stáčena. Podle požadované síly konečné struny se stáčelo v celé délce jedno střevo nebo i více střev dohromady. Po stočení se struna vypla, nechala vyschnout a následně se natřela olejem.

Umění rozdělat oheň patří nepochybně k největším lidským vynálezům, který otevřel cestu k neuvěřitelnému technickému pokroku. Historických způsobů rozdělávání ohně je celá řada. K těm základním patří také křesání kamene o kámen. Tato technika nás zavádí hlouběji do minulosti, neboť pro středoevropskou tradiční lidovou kulturu není zcela typická. 

Dnes představíme velice archaický způsob přípravy přediva z vyroseného lnu za pomoci nástrojů získaných pouze jednoduchou úpravou přírodních materiálů. A ačkoliv se může zdát, že se jedná o postup charakteristický pro pravěké období, obdobné jednoduché techniky zpracování lnu bez použití složitějšího náčiní byly v různých částech Evropy běžné ještě na přelomu 19. a 20. století.

K náročným experimentům realizovaným v příborské pobočce Muzea Novojičínska patří rekonstrukce postupu výroby krajky z kopřivového vlákna. Velmi obtížná je zejména příprava příze. Tu je třeba upříst obzvlášť jemně. Tenké kopřivové nitě ovšem musí být značně pevné. 

Ačkoliv v dnešní době popel představuje spíše odpadovou záležitost, v minulosti se jednalo o cennou surovinu, pro jejíž zisk bylo potřeba obrovského množství dřeva. Popel našel své uplatnění jako hnojivo či prostředek na praní prádla, ale nepostradatelným je činila skutečnost vysokého obsahu drasla. Získané a zpracované draslo (uhličitan draselný) dnes známe především pod označením potaš, flus či lokálně salajka.

Dnes jsme z příborského depozitáře Muzea Novojičínska vybrali několik artefaktů spojených se svícením. Nejjedoduším způsobem bylo osvětlení místnosti pomocí louče z bukového, borového, osikového i dalšího dřeva. Jednalo se o silnou třísku, která se připravovala pomocí speciálního hoblíku. Ten při výrobě loučí tahalo za provazy i několik lidí.

Letos v dubnu jsme měli v Centru tradičních technologií v Příboře opět pořádat „Den se starými technologiemi“. Součástí bývají i jednoduché historické pokrmy, které mají zapojením dalších smyslů rozšířit poznání historie. Bohužel tento již tradiční program neproběhne a tak alespoň prostřednictvím fotografií představujeme tři jídla, která si naši předkové připravovali v době  nouze, hladomorů a také mnohdy v jarních měsících.

O Velikonocích se rozvinul celý systém obyčejů, které byly projevem lidového svěcení jara i symbiózy mimokřesťanských a církevních rituálů. Charakteristickým znakem Velikonoc se stalo malované vejce, které v tradičních představách symbolizovalo životodárné reprodukční schopnosti a zrození nového života, což úzce korespondovalo s velikonočním vzkříšením Ježíše Krista.

Rituál nícení živého ohně rotačním třením dvou dřev o sebe má v evropském prostoru bohatou tradici, které sahá hluboko do středověku a byla spojována s pohanskými úkony. Rozdělávání živého ohně je doloženo zejména v rámci slavností letního slunovratu. Jako mnoho jiných mimokřesťanských magických praktik i živý či dřevěný oheň prostoupil jako lidový zvyk do církevního roku. 

V historických sbírkách Muzea v Příboře, které je dnes součástí Muzea Novojičínska se dochovalo několik zajímavých artefaktů spjatých s rozděláváním ohně v minulosti. Ty jsou spjaty především technikou křesání, která se nouzově uplatnila ve středoevropském prostoru ještě v krizovém období první světové války. K tomuto účelu se většinou používala ocílka a křesací kámen.

Prostředí lidové kultury dokázalo velmi dobře využívat zbytkový či odpadový materiál a pracovat účelně s principy recyklace. Dokladem tohoto přístupu je například svébytná obuv zhotovovaná v minulosti technikou vázání ze soukenných či filcových pásků. Soukenné pásky se získávaly rozstříháním starých již nenošených kabátů a filcové z odpadových okrajků vznikajících pří výrobě plstěných klobouků.