Po absolutoriu a získání aprobace pro výuku matematiky a deskriptivy na českých i německých středních školách se Maška v roce 1878 nejdříve pokusil získat místo v tyrolském Imstu. Naštěstí pro moravskou archeologii a paleontologii byl v konkurzu neúspěšný. Jeho kroky poté zamířily opačným směrem a v témže roce po letních prázdninách přijímá místo na německé reálce v Novém Jičíně, kde následně strávil plodných třináct let svého života. Zde nejen naplno rozvinul svůj vědecký potenciál, ale také založil postupně se rozrůstající rodinu. Maška po svém příchodu rychle zapadl do zdejší společnosti a jeho upřímná a přátelská povaha mu získala přízeň zdejších lidí. Seznámení s tehdejším starostou města, advokátem Heinrichem Preisenhammerem bylo vpravdě osudové, neboť právě ten jej upozornil na nedaleký štramberský Kotouč.

Maškův vědecký zápal snad nejlépe dokumentuje skutečnost, že už 19. listopadu 1878 se v jeho zápisníku objevuje zápis prozrazující získání prvních nálezů ve Štramberku – konkrétně v jeskyni Čertova díra a na Jurově kameni. Po prvotním ohledání slibné lokality velmi rychle následovaly i první sondážní výkopy, které zde proběhly podle jeho zápisků už 24. listopadu. Sérii svých výzkumů ve Štramberku mladý badatel zahájil v dnes již neexistující Čertově díře, lidově také zvané jako „trpasličí“ (Zwergenhöhle). Záhy se však jeho zájem začal stáčet ke větší a nálezově bohatší jeskyni Šipce. V obou jeskyních i na dalších polohách štramberského Kotouče pak během následujících devíti let Maška strávil neuvěřitelných 996 pracovních dní, tedy přes 2,5 roku! Výkon to je o to neuvěřitelnější, když si uvědomíme, že tyto výzkumy vykonával vedle svých pracovních a rodinných povinností – a jejich režii navíc platil ze své vlastní kapsy. Odměnou za toto heroické úsilí mu zde bylo získání asi 80 000 nálezů – a posléze i vědecké proslulosti, která záhy překročila hranice tehdejší monarchie...

Maška své výzkumy vedl na svou dobu velmi metodicky a pečlivě. Nálezy se snažil lokalizovat zejména ve vertikální stratigrafii, rozlišoval a zakresloval jednotlivé vrstvy jeskynních sedimentů. Tím dosahoval i jejich chronologického rozlišení. Mezi jím získaným materiálem dominují zvířecí kosti a pravěká kamenná industrie – tedy nástroje dávných obyvatel štramberských jeskyní. V určování zvířecích kosterních pozůstatků přímo vynikal a jeho dovednosti a znalosti mu získaly ve vědeckém světě uznání a respekt. Ze štramberských jeskyní vynesli jeho kopáči na světlo pozůstatky nejrůznějších zvířecích druhů, mnohých dávno vyhynulých. V odborných publikacích Maška ze svých zdejších výzkumů uvádí nepřebernou škálu živočichů: medvěda jeskynního i „obecného“ (dnes hnědý), lva jeskynního, hyenu, levharta, rysa, kočku divokou, vlka, psa, lišku, jezevce, bobra, dále mamuta srstnatého, nosorožce, soba, jelena, zubra, tura, koně, losa, kance, zajíce, rovněž řadu ptáků, hlodavců a plazů... Ze stratigraficky nejmladších vrstev rovněž získal pozůstatky zvířat domestikovaných. Jak sám ve svých spisech uvádí, jen kostí a zubů jeskynních medvědů získal v Šipce asi 12000! Podle počtu Maškou evidovaných zubů této velké šelmy můžeme dovodit jako nejnižší možný počet zachycených jedinců 150 kusů!

V Novém Jičíně mladý středoškolský pedagog a soukromý badatel Maška ve třetím roce svého pobytu zakládá rodinu. 23. února 1881 se ve zdejším chrámu žení s Bertou Múčkovou, dcerou c. k. zemského soudního rady Štěpána Múčky ze Strážnice. Maškovi je v té době 29 a půl roku, Berta se vdává přesně v den svých 20. narozenin. Jedním ze svědků je i muž, který jej upozornil na vědecký potenciál štramberských lokalit, nyní již bývalý starosta Nového Jičína Heinrich Preisenhammer. Druhým je pak ředitel novojičínské vyšší reálky Johann Tuschina. V závěru téhož roku, 23. listopadu, se manželům Maškovým narodilo první dítě – dcera Ludmila. Nejen její slovanské jméno (a jmen dalších jeho dětí), ale i dobová svědectví naznačují, že Maška v silně německém prostředí cítil česky. Čeština občas probleskuje i v jeho jinak těsnopisem psaných denících. O tom, že se rodina ve městě běžně účastnila společenských akcí české menšiny, svědčí také vzpomínka jeho mladšího přítele, lékaře, paleontologa a geologa Mořice Remeše, rodáka z blízkého Příbora: „...Stravovali jsme se většinou a scházeli se nejen v hostinci U slunce a pak v Hoschově restauraci v Hornobranské ulici. Říkali jsme si „Český klub“ a odebírali Národní listy a Květy, zpívali a bavili jsme se a oslavovali každou vhodnou příležitost čtvrtkou plzeňského piva. K těmto oslavám zvali jsme ženaté české úředníky, kteří mezi nás rádi přicházeli se svými ženami. Mezi těmi byl i profesor Maška se svou paní Bertou...Maška bydlel v tehdejší Hornobranské ulici pod filiálním kostelem“.

Novojičínské bydliště Maškovy rodiny, které ve své vzpomínce uvádí Remeš, bylo až druhým v pořadí. Po svém příchodu do města Maška nejdříve bydlel na náměstí, v podnájmu u místního lékárníka Josefa Krause. Tomu patřila v domě č. 28/17 zavedená lékárna „U černého orla“, kterou na stejném místě můžeme navštívit i dnes. Na této adrese bydlel i v době své svatby a ještě v době narození první dcery Ludmily – jak nás o tom informují příslušné matriční záznamy. Do budovy reálky, kde učil, to měl odsud necelých 300 metrů. Rozrůstající se rodina a možná i množící se materiál z jeho výzkumů, byly důvodem, proč se Maškovi někdy před rokem 1883 přestěhovali do nového bytu. Novým útočištěm se jim stal dodnes stojící dům č. 188/15 na dnešní ulici K nemocnici. Ta se ovšem v době Maškova působení ve městě jmenovala Obertorstrasse. V tomto domě se Maškovým narodily postupně další děti: 12. března 1883 druhá dcera Vanda, 17.července 1886 první syn Otokar a 9. ledna 1891poslední novojičínské dítě – syn Jaroslav. 

 

Ze svého novojičínského působiště se Maška každou volnou chvíli vydával za svými výzkumy do Štramberka. Svůj bezesporu nejdůležitější objev zde nadšený badatel učinil ve druhém roce svého pobytu. Jeden z klíčových dnů moravské archeologie nadešel 26. srpna 1880. Toho dne Maškovi kopáči prokopávali ústí Jezevčí díry, jihovýchodní boční chodby šipecké jeskyně. Při prokopávání popelovité vrstvy, nalézající se v blízkosti jednoho ze čtyř zdejších ohnišť, dělníci vyzvedli kosterní pozůstatek pravěkého člověka. Po několika desítkách tisíc let tak denní světlo spatřila část dětské dolní čelisti. Jednalo se o prvý zaznamenaný nález pozůstatku neandertálce nejen na Moravě, ale v tehdejší rakousko-uherské monarchii vůbec. Maška, který získal velmi solidní znalosti anatomické i osteologické, znal podrobně problematiku stejnověkých nálezů z francouzských jeskyní a dokázal vnímat chronologické konotace jím zkoumaných šipeckých vrstev, neměl brzy po nálezu žádných pochybností o tom, že čelist jím objevená patří – řečeno jeho slovníkem – diluviálnímu (t. j. „předpotopnímu“) člověku. Jeho přelomový nález to ale neměl zpočátku ve vědeckých kruzích vůbec lehké. Je pozoruhodné, že na rozdíl od mnohých evropských kapacit, dokázal Maška po provedení srovnávacího studia s recentními lidskými pozůstatky, jak dětskými, tak i dospělých, s jistotou klasifikovat čelist jako dětskou – a to i přes její nestandardní rozměry. Nejvýznamnějším oponentem ve sporech o šipeckou čelist mu byl proslulý berlínský „otec moderní patologie“ - Rudolf Virchow. Z dnešního pohledu je poněkud paradoxní, že tehdejší učené debaty se nevedly ani tak o archaickém stáří čelisti, jako spíše o fyzickém stáří daného jedince. Virchow na nález pohlížel prizmatem své specializace a odmítal čelist uznat jako dětskou. Jeho autorita v oboru byla tak silná, že i přes to, že na Maškově straně stály významné vědecké kapacity jako antropolog Herman Schaaffhausen, osteolog Alfred Nehring či anatom Emil Zuckerkandl, trvalo přes dvacet let, než byly původní Maškovy závěry potvrzeny. V roce 1901 k tomu významnou měrou přispěla tehdy ještě poměrně mladá technická novinka – lékařský rentgen, který k prozkoumání šipecké čelisti použil mnichovský profesor Otto Walkhoff.

 


Fotoalbum