ROZLOUČENÍ S NEPOSTRADATELNOU DUŠÍ MUZEA

Stanislav Monsport byl nejen pracovníkem Technického muzea Tatra Kopřivnice, kde strávil většinu penzijního života, ale především veselým člověkem, který prožil pestrý a bouřlivý život muzikanta. Rovněž byl organizátorem mnoha společenských akcí v rámci tzv. Závodního klubu ROH, které mělo své sídlo v dnešní Ringhofferově vile, kde se za doprovodu živé hudby konaly bujaré taneční zábavy. Stejně jako většina lidí v regionu i on strávil velkou část profesního života v automobilce Tatra, k níž citově přilnul.

Před několika dny se však vydal na další cestu, a proto mu chceme věnovat vzpomínku a poděkovat za oddanost a úsilí, se kterým několik desítek let pečoval o muzejní tatrovky. Začal zde působit v 90. letech, v období překotných změn ve fungování muzea a automobilky.

Záběr jeho muzejní činnosti byl opravdu široký. Aktivně reprezentoval muzeum na veteránských akcích, kde zajížděl muzejní exponáty. Jednalo se například o reprezentaci na rallye ke 100. výročí automobilů v Čechách, konané v Liberci v dubnu 1993. Z Technického muzea tehdy byly vypraveny automobily T 601 a T11.

Mezi jeho srdcové stroje ovšem patřila závodní varianta předkoncepčního typu „T“ s nímž absolvoval několik jízd. V roce 1995 například startoval na ostravské veterán rallye – Memoriálu ing. Františka Procházky anebo na Tatra Vetaran rallye Beskydy - Memoriálu Josefa Veřmiřovského.

Mimo řízení T 11 a T 601 se nebál ani obrněného transportéru OT 810- tzv. „obrněné Fany“, s níž prezentoval Technické muzeum nejen na akci Bahna (1995), ale dokonce tam tehdy zachraňoval zapadlou Tatru 813 8x8 ze sbírky Jiřího Hlacha. Oba exponáty se nyní nacházejí v expozici nákladních automobilů. V listopadu 1995 za sychravého počasí dovezl po ose nový přírůstek, Tatru 128.

Vedle veškeré této praktické stránky byl schopen psát poutavé a čtivé příspěvky o historii Tatry a jejich produktů do Světa motorů. Důležité je zmínit publikaci: 100 let automobilů Tatra z roku 1997 vydanou v edici tohoto časopisu. Rovněž byl autentickým průvodcem a vyhledávaným znalcem tatrovácké problematiky. V Technickém muzeu a v tatrovácké sbírce po sobě zanechal skutečně výraznou stopu, kterou nalezneme snad v každém koutě v podobě každodenní rutinní péče o exponáty, která je velice podstatná a často nedoceněná. Představme si skromného a tichého člověka jehož výsledky každodenní práce nejsou ve srovnání s běžnou prezentační činností muzea viditelné, avšak pro existenci muzea naprosto zásadní. Z této práce je nutné připomenout kompletace a renovace motorů (téměř 30 kusů) a několik podvozků, které nyní naleznete v obou tatrováckých expozicích.

Svoji práci vykonával s šibalským úsměvem, a hlavně s pokorou. Zanechal zde stopu náležící ke generaci, která pro muzeum pracovala převážně srdcem. Bez jejich zápalu, trpělivosti a houževnatosti v mnoha kritických situacích by nevznikl a nepřetrval bohatý a hmatatelný odkaz předešlých generací. Odkaz, který v kopřivnickém muzeu obdivují návštěvníci více než sedmdesát let.

Upřímnou soustrast rodině.