Historické krajině tváří v tvář

Paměť zmizelé krajiny a hledání její identity představuje na půdě muzea jednu z nejpřirozenějších možností pro vzájemnou komunikaci mezi disciplínami humanitních a přírodních věd. Úvahy nad významem hor, řek či lesů pro každodenní život minulých generací si lze jen těžko představit bez dialogu historie, etnografie a archeologie s botanikou, zoologií či geologií. 

Fotografie Andere Seite Studio (NPR Mionší, 2017)

Paměť zmizelé krajiny a hledání její identity představuje na půdě muzea jednu z nejpřirozenějších možností pro vzájemnou komunikaci mezi disciplínami humanitních a přírodních věd. Úvahy nad významem hor, řek či lesů pro každodenní život minulých generací si lze jen těžko představit bez dialogu historie, etnografie a archeologie s botanikou, zoologií či geologií. V rámci takto definovaného diskurzu, jehož podstatou je rekonstrukce dávno zmizelých ekosystémů a jejich dějinných proměn, sehrávají právě muzea zcela nezastupitelnou roli. Během mezioborového prolínání tak mohou jednotlivé sbírky promlouvat společným jazykem, vstupovat do vzájemných interakcí, nechat návštěvníky zakoušet dosud nepoznané úhly pohledu a nabízet interpretaci v co nejširším kontextu.  Sbírkový předmět ukotvený v síti vztahů se tak pro kurátora stává mnohovrstevnatým dílem. 

Ideálním tématem výzkumu umožňujícím interdisciplinární výklad je les, ekosystém, jenž byl v minulosti svědkem intenzivní lidské činnosti a exploatace. Představa lesa jako téměř všudypřítomného fyzického a mentálního prostoru, ovlivňujícího hospodaření i každodenní myšlení tradičních venkovských komunit, se stala v roce 2015 výchozí tezí výstavního projektu Muzea Novojičínska. Jeho symbolické pojmenování „Říše prastará, mocná i zkrocená“ odkazovalo k téměř permanentní přítomnosti lesa v běžném životě a uvažování předmoderní společnosti, v tomto případě obyvatel panství Nový Jičín, Odry, Bílovec, Fulnek, Kunín a částečně i Hranice. Prastará moc a následná zkrocenost této říše potom pomohla s časovým vymezením výzkumu, který kurátoři situovali do období mezi středověkou kolonizací a industrializací krajiny v prvních desetiletích 19. století. Mezi hlavní aktéry patřily artefakty historické, botanické, archeologické, zoologické a etnografické podsbírky, jejichž vypovídací hodnota měla být s ohledem na dobový kontext podpořena archiváliemi a starými tisky. Cílem jejich intepretace a dialogu v rámci výstavy byla snaha o zachycení proměňujících se představ o lese a sledování metamorfóz vztahu mezi lesním prostředím a okolním světem venkova. 

Jednotlivé, převážně německé vesnice, zakládané během středověké kolonizace v prostoru kolem toku Odry a jejích přítoků, vděčily za svůj vznik právě lesům. Od svého příchodu se kolonisté potýkali s lesem jako místem v opozici, s prostorem, jehož vyklučením získali zemědělskou půdu i parcely pro své usedlosti. Les byl rovněž místem lovu, do nějž vstupovali svobodně, vybaveni privilegii a lukem, kuší či tesákem, nebo se sem vkrádali potají, kladli pasti a kopali jámy. 

Setkávání člověka se zvířaty a proměny jejich vztahů tak tvořily významnou součást života rolníků i šlechtických majitelů půdy. Vzhled lesa a podmínky jeho růstu ovlivňoval nejen dobytek vesničanů, potulující se mezi kmeny a spásající podrost, ale rovněž přemnožení spárkaté zvěře a postupný ústup medvědů, vlků či rysů jako přirozených predátorů. Na význam studia historického výskytu zvěře v rámci dějin lesa upozornilo již několik zahraničních i našich studií. Z pohledu kurátora tak lze představit dermoplastické preparáty zvířat ve vzájemné komunikaci s dobovými zoologickými traktáty či loveckými manuály. Výsledkem dialogu historika a zoologa, kteří se opírají o principy rozvíjející se antrozoologie či Human-Animal studies, není pouze vylíčit měnící se představy o roli zvířat v každodenním životě člověka, ale objevovat historickou krajinu jako prostor utvářený a proměňovaný jejich společnou interakcí. 

Antropocentrický pohled raných zoologických příruček a loveckých manuálů mnohdy ostře kontrastuje s biologickou podstatou a chováním zvířete. Vybízí pak k úvahám o účelu těchto textů a důvodech jejich vzniku. Dějiny vztahů mezi člověkem a zvířetem, hrozící v extrémních polohách rozvrácením metodologických základů tradiční historiografie, představují s ohledem na vnímání historické krajiny neodolatelnou mezioborovou výzvu. Úzkou koexistenci světa zvířat a lidí lze pozorovat na příkladu nejen venkovského, ale rovněž městského prostředí. Tento vzájemný kontakt se udržel až do období industrializace, která podle některých autorů ukončila tuto dlouhou etapu intenzivního soužití pojmenovanou německým historikem Reinhartem Koselleckem jako „Tierzeitalter“. Kurátor interpretující pozdně středověké zoologické manuály, který se zde slovy francouzského historika staví „zvířeti tváří v tvář“, tak opatrně vystupuje po boku zoologie a ptá se, jak člověk předindustriální společnosti vnímal fyziologii zvířat. Co vyvozoval z jejich etologie a jaké důvody jej vedly k mnohdy odlišné taxonomii. Jinými slovy: Proč věřil, že např. vlkům chybí krční páteř, ačkoliv měl možnost je sledovat ve volné přírodě? Z jakého důvodu řadili někteří autoři mezi psovité šelmy rovněž rysy? Zájem humanitních věd o svět zvířat doprovází v kontextu studia vzájemných vztahů taktéž vášnivé diskuze oscilující mnohdy kolem samotné antropologické determinanty, zakládající podstatu dějepisectví. Aniž bychom se museli nutně vydávat cestou rekonstrukce vnitřní perspektivy zvířat a hledat pocity, s nimiž reagovaly šelmy pozdního středověku na vyhlazovací tažení vedené proti jejich druhu, nabízí nám tento mezioborový přístup minimálně možnost číst prameny „jinak“. 


Fotoalbum

Fotografie Andere Seite Studio (NPR Razula, 2017)
Fotografie Andere Seite Studio (NPR Razula, 2017)