Temný obraz řádu zapustil v oficiální paměti města pevné kořeny.
Jaké však byly skutečné interakce členů olomoucké jezuitské koleje a novojičínských měšťanů, sedláků z okolních vesnic či obyvatel novojičínských předměstí?
Černé roucho. Náboženská kultura Nového Jičína v letech 1624-1773
Smyslem výstavního projektu je polemika s dosavadním negativním výkladem působení jezuitského řádu v rámci přesně definovaného prostoru města a panství Nový Jičín. Výstava akcentuje několik interpretačních klišé spojovaných s působením členů jezuitského řádu opírajících se především o jejich majoritní podíl na procesu pobělohorské rekatolizace. Tento úhel pohledu zcela opomíjí jejich přínos v hospodářské, sociální či obecně kulturní rovině či podporu vzdělanosti zahrnující mnohdy progresivní a neortodoxní přístup.
Specifická spiritualita a náboženský rozměr působení členů jezuitského řádu představuje samozřejmě nejsilnější část jejich kolektivní identity. V tomto ohledu působili olomoučtí jezuité prostřednictvím „svých“ farářů na několik generací novojičínských měšťanů, s pomocí náboženských bratrstev, poutí, procesí či jiných způsobů symbolické komunikace ovlivňovali lidovou zbožnost a náboženskou senzitivitu. Generační proces pobělohorské rekatolizace a konverze místních obyvatel přecházejících z různých protestantských denominací zpět do řad římskokatolické církve tak probíhal v úzkém sepjetí s olomouckou jezuitskou kolejí, výraznou entitou vnitřní spirituální obnovy a jednou z institucionálních záruk celého procesu v tehdejším prostoru barokní Moravy. Výstava samozřejmě sleduje i tento rozměr jejich působení.