Projevy úcty ke slunci v době bronzové v severní a střední Evropě (Přesuny Slunce v průběhu dne a noci; prostředky a schrány určené k jeho přepravě; bytosti, které měly zajišťovat přemisťování po sluneční dráze)
Tabulka sestavená H. Müllerem-Karpem zaznamenává znaky, které souvisely ve starověkém Egyptě s označením bohů nebo božských sil, a také v dalších civilizačních okruzích doby bronzové plnily funkci religiózních symbolů.
Tabulka prezentuje pozoruhodnou skutečnost - znaky, které jsou v Egyptě podle dobových písemných a ikonografckých pramenů jednoznačně spojeny se světem bohů a s božskostí delegovanou faraonům, se objevují rovněž v Syrii a Palestině, v říši Chetitů, dále v prostředí mykénské kultury a ve střední Evropě. Bylo zřejmé, že se v různých oblastech a civilizacích doby bronzové takové znaky opakují, a že měly totožné anebo obdobné významy. K těmto znakům H. Müller-Karpe na výše uvedené tabulce zařadil i mnohokrát opakovaná vyobrazení nebo hmotná ztvárnění vodních ptáků. To má význam pro řešení následujících problémů – lze uvažovat o tom, že ptačí motiv, v době bronzové přímo spojený s úctou ke Slunci, svůj původní význam v některých civilizačních okruzích úplně neztratil ani v průběhu dalšího vývoje religiózních představ a mohl přetrvat až do konce pravěku.
V povědomí moderních lidí jsou odpovídající informace svázané s antickými bájemi, uvádějícími funkce boha Hélia. Ten ve dne řídil zápřah koní přepravujících ve voze Slunce. Ve starém Řecku byla residua starších religiózních představ navíc petrifkována v kultech boha Apollona, jenž byl už ve starověku spojován se severními oblastmi Evropy, kam se, k Hyperborejcům, pravidelně uchyloval v průvodu svých kultovních ptáků – labutí. Nejstarší zachovaný záznam o existenci země Hyperborejců někde na severu Evropy zaznamenal Hérodotos (484 – asi 430) ve svých Dějinách (IV, 32-36), a v pozdějších pracích se zeměpisným a religiózním zaměřením se objevovaly četné návraty k tomuto tématu. Lze očekávat, že odpovídající sdělení nebyla úplně srozumitelná ani antickým lidem, obyvatelům klasického Řecka, je ale identifkovatelný vztah božstva k neustálému střídání ročních období, jak byly deklarovány přesuny tažných ptáků.
Labutě doprovázejí rovněž vyobrazení Afrodity a především Artemidy – přesunovala se na jejich hřbetech anebo mohly tvořit zápřah jejího vozu. Ve starověku především Artemis plnila funkce při regulaci lidského jednání za lovu a při ochraně posvátných míst, v nichž nebylo dovoleno zabíjení zvířat. Uplatňovala se přitom mnohem starší idea s kořeny až v neolitickém období, její archetypální zobrazení v podobě steatopygní ženy pochází z tureckého Çatal Höyük z doby kolem roku 6000 před Kr. Slunce a jeho různá vyobrazení v prostoru zahrnujícím Egypt, střední a i severní Evropu se stalo předmětem badatelského zájmu už v padesátých letech minulého století, a odpovídající témata (především kultovní vozíky, sluneční bárky vystupující v rámci slunečních kultů, koně, vodní ptáci) zůstaly nadále předmětem badatelského zájmu. Problematika je konečně sledována i v našem prostředí. Objevují se navíc i excelentní nové nálezy, například hliněný vozík s malovanou výzdobou z halštatského období nalezený v bohatém hrobě 4270 ve slezské Domasławi. Na základě staršího bádání lze resumovat, že ve společnostech bez znalosti písma, Slunce a s ním asociované významy byly prezentovány především v podobě piktogramu s radiálně uskupenými čárami vyznačujícími paprsky, anebo prostřednictvím znaků, nejčastěji v podobě kruhu s různými úpravami – především kruh s bodem uprostřed, objevuje se rovněž kruh zaplněný menšími koncentrickými kruhy, kruh s vloženým křížem odpovídající zobrazení vozového kola (obvykle) o čtyřech loukotích, a náleží sem kromě jiného také trikvetry nebo svastiky. Kolo přitom zjevně odkazovalo svým potenciálně setrvalým otáčením na Sluncem řízené, neustálé střídání dne a noci nebo připomínalo nástup ročních období. S těmito prvky bývá velmi často asociovaná spirála, zastupující opozitum Slunce – vodu.
Pohyb Slunce při jeho přesunech zprostředkovávaly v představách lidí mnoha pravěkých kultur zapřažená zvířata přímo, nejčastěji kůň, určený zpravidla pro denní dobu. Prostředkem pro přepravu můžou být vozy, dvoukolé nebo čtyřkolé, a pak vhodná plavidla, jednak lodě s odlišně profilovanou přídí a kormou, a pak bárky, s trupem symetrickým, opatřeným na obou koncích protomami vodních ptáků. Slunce však může být „uloženo“ rovněž v nádobě, pokud ta nepředstavuje pouze obal na tekutinu užívanou při odpovídajících kultovních úkonech. (Přesun významů mezi pojmy Slunce/nápoj a opačně byl zřejmě běžný, pak ale musíme akceptovat možnost, že zvláštní význam mělo i pití vybraného nápoje se vztahem ke Slunci.) V úloze doplňujících průvodců vystupují někdy další zvířata (např. had, vodní – mořský had, ryba, pták – dravec se zakřiveným hrotitým zobanem). Přeprava Slunce z místa západu do bodu, kde bude vycházet, probíhala v průběhu noci zvláštním způsobem – tato část denního cyklu nepředstavovala pouze dobu, kdy nastane temnota posléze nahrazená časovým úsekem s denním světlem. K nastolení nového dne bylo zapotřebí Slunce, po dobu noci dočasně zbavené síly, přepravit zpět na místo východu. Odpovídající přesuny v některých případech probíhaly zřejmě po noční obloze, ta ale mohla být vnímána jako vodní hladina, reprezentovala nebeský oceán, a v některých představách se návrat zřejmě odehrával na hladině podsvětních vod. Návrat k bodu nového svítání byl tehdy podmíněn překonáním cesty tmavou nocí nebo pohybem přes podsvětí, přičemž sluneční kotouč po tu dobu vyžadoval zvláštní ochranu. Bezpečný transport se navíc nemohl odehrát bez asistence dalších hybatelů. Odpovídající cesta probíhala nejčastěji v doprovodu různých druhů vodních ptáků. Ti byli jednoznačně upřednostňováni – zřejmě proto, že vládla představa, že jsou disponovaní jak k chůzi po zemi, tak i k létání, plavání a potápění, a zvládají tedy pohyb v různých živlech. Slunce, předmět „péče“ je pak doplněním tohoto portfolia o dynamický moment, kdy v perspektivě dne se uplatnilo jako nositel tepla a světla vystupujících v terestrickém světě v podobě ohně.
Akceptování významu Slunce s jeho denní a noční poutí mělo dopad i na představy o existenci lidských bytostí. Idea dosazující Slunce do postavení rozhodujícího elementu pro existenci přírodních jevů se uplatnila ve výkladech o posmrtném životě. S kosmickým „programem“ přesunů slunečního kotouče byl totiž v symbolické rovině spojován přesun, jenž mrtvým dovoloval podílet se na příští existenci a pohybu Slunce, v noční fázi, a také poté, co nastane nový den.
Mgr. Radka Knápek
Použitá literatura
- Bahník, V. 1974 (ed.): Slovník antické kultury, Praha 1974.
- Gediga, B. 2012: Der Kultwagen aus Domasław in Schlesien. In: R. Kujovský/V. Mitáš (ed.): Václav Furmánek a doba bronzová, Zborník k 70. narodeninám, Archaeologica Slovaca Communicationes 13. Nitra 2012, 79-88.
- Hänsel, B. 2012: Zum Aufkommen des Vogelsonnenbarken-Symbol vor der Urnenfelderzeit. In: R. Kujovský/V. Mitáš (ed.): Václav Furmánek a doba bronzová, Zborník k 70. narodeninám, Archaeologica Slovaca Communicationes 13. Nitra 2012, 79-88, 109-117.
- Hughes, J. D. 1990: Artemis: Goddess of Conservation. Forest and Conservation History 34, No. 4, 1990, 191-197.
- Kossack, G. 1954: Studien zum Symbolgut der Urnenfelder- und Hallstattzeit Mitteleurepas, Römisch-germaniche Forschungen 20, Berlin 1954.
- Müller-Karpe, H. 2001: Religionsgeschichtliche Komponente der mediterran-mitteleuropäischen Kontakte von der Bronzezeit bis zur Spätantike, Anodos, Studies of Ancient World 1, Trnava 2001, 127-141.
- Sprockhoff, E. 1954: Nordische Bronzezeit und frühes Griechentum, Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 1, Mainz 1954, 28-110.
- Wirth 2010 – S. Wirth: Sonnenbarke und zyklisches Weltbild – Überlegungen zum Verständnis der spätbronzezeitlichen Ikonographie in Mitteleuropa. In: H. Meller/F. Bertemes (Hrsg.): Der Griff nach den Sternen. Internationales Symposium in Halle (Saale) 16. - 21. februar 2005. Halle 2010, 501-515.