Před branami Kravařska. Klokočůvek (Klein Glockersdorf) na počátku 19. století očima slezského intelektuála

Slezský polyhistor doby předbřeznové Faustin Ens znal Klokokočůvek jako místo v jižní části opavského knížectví. Prostor, kde již od středověku žila vesnická komunita na zemské hranici protínané řekou Odrou. Údolí zastavěné dřevěnými statky a chalupami na rozhraní tří panství.

Údolí Odry. Hájovna poblíž poutního místa Maria Stein (dobová pohlednice, 1910).

Byl 6. květen roku 1815, když procházel vstupními vraty gruntu sedláka Josefa Světlíka kněz. Martin Tiefenbach z lokálního kaplanství v nedalekém Klokočově navštívil toho dne jedno z nevětších stavení ve vesnici, aby zaopatřil Alžbětu, umírající ženu hospodáře. Nemoc, označená v úmrtní matrice jako vodnatelnost, ji sprovodila ze světa ve věku dvaceti šesti let. O dva měsíce později nesl kněz viatikum a olivový olej nemocných do statku Johanna Lasara, kde uděloval poslední pomazání zdejšímu podruhovi Georgu Kutschovi. Odcházel z tohoto světa ve čtyřiceti letech a za vydatného chrlení krve. 

Léto toho roku sedlákům na Kravařsku nepřálo. Byl až příliš deštivý a větrný červenec. Na lukách hnilo seno a vlhko i chlad nebyly pro nastávající sklizeň dobrým znamením. 23. července se utopila Zuzana, roční dcerka zdejšího cikána Johanna Ondry a pochovali ji na hřbitově v blízkém Klokočově. Zeměmi a městy rakouského císařství se zatím šířily zprávy o výsledcích Vídeňského kongresu, jehož iniciátoři prahli po návratu tradičních dynastií a staré Evropě bez revolučních zvratů. A snad i zde, na periferii habsburského mocnářství dorazila zpráva o červnové porážce Napoleona u Waterloo. Zdejší sedláky po dlouhé generace usazené v statcích a chalupách v malebném údolí Odry však toho roku daleko více zajímalo zrušení zdejšího panského dvora a parcelace půdy. Přístup k nově získaným polím, zasypávání zablácených cest, podmítání strniště a vyvážení hnoje. Zajíci nebo srny okusující stromy v jejich sadech nebo jalovice spásající podrost ve stínu blízkého jedlového lesa. Svět velké politiky zůstával před vraty jejich stodol a zdejší selské rody měly ještě po několik dlouhých generací poklidně hospodařit na polích a lukách položených ve svazích i při údolí řeky. 

Údolí Odry a pohled na poutní místo Maria Stein (dobová pohlednice, 1923)

Slezský polyhistor doby předbřeznové Faustin Ens znal Klokokočůvek jako místo v jižní části opavského knížectví. Prostor, kde již od středověku žila vesnická komunita na zemské hranici protínané řekou Odrou. Údolí zastavěné dřevěnými statky a chalupami na rozhraní tří panství. Ve dvacátých a třicátých letech 19. století se Faustin Ens slezskou krajinou opavského knížectví často toulal jako profesor a muzejní kustod opavského gymnázia. Zajímaly ho řeky, hory i údolí. Prohlížel si kameny, sbíral rostliny a pozoroval život v říši zvířat. Během svých cest navštěvoval vesnice a rozprávěl se sedláky. Sledoval jejich zvyky a poslouchal vyprávění. Upoutaly ho jejich šaty, strava i řeč. Etnicky komplikovaný prostor Rakouského Slezska jej fascinoval, pozvolna proměňoval jeho státní patriotismus a on se rozhodl svěřit všechny vůně této krajiny papíru. Začala vznikat jeho rozsáhlá historická topografie věnovaná „opavské zemi“.  Během těchto vlastivědných úvah nad slezskou krajinou se zatoulal i do Kravařska a zanechal nám obraz zdejších vesnic tak, jak je poznal v prvních desetiletích 19. století. Na stránkách jeho topografie z roku 1836 se dochoval i popis klokočovského panství patřícího tehdy obchodníkům a nobilitovaným opavským měšťanům Čejkům z Badenfeldu. Malý Klokočov ležel „tři čtvrtě hodiny jižně od Velkého Klokočova, v rozkošném údolí zavlažovaném Odrou a Čermnou, při samotném vstupu do úrodného Kravařska. Ovzduší zde bylo mírnější a proto i sklizeň tady probíhala o čtrnáct dní dříve než v Klokočově. Zahrady i pole zdobily zdravé ovocné stromy. Vesnici samotnou tvořilo čtyřicet z velké většiny dřevěných domů, kaple, škola, mlýn a pila, kterou vrchnost pronajímala. 303 zdejších obyvatel, pracovitých, čistotných a poctivých lidí německého i moravského jazyka a katolického vyznání náleželo pastoračně do Velkého Klokočova. Dvanáct z nich vlastní selské grunty, ostatní jsou zahradníci a chalupníci. Vedle zemědělství, které se vyplácí jen při maximálním vynaložení sil se věnují ještě obchodu se šindelem, spřádají přízi a bělí plátno, k čemuž jim napomáhá poloha vesnice a voda. Nedaleko vesnice u Odry, naproti spálovskému mlýnu, se při skalách nazývaných Čižovice nachází tzv. stáje, které vykopali během třicetileté války místní k ochraně svého majetku. U této řeky se rovněž tyčí Mariina skála a vodě zde pramenící se připisuje léčivá a zázračná síla

Rodák z Rottweil, německého městečka v breisašském kraji vzdáleného Bádenska-Würtenberska vnímal údolí kolem Klokočůvku jako jednu ze vstupních bran do Kravařska. Prostor ovlivňovaný vzájemným soužitím obou etnik. Řada německých sedláků se byla schopna ještě v předbřeznové době (před rokem 1848) v nedalekých mlýnech podél Odry nebo na tržištích okolních měst domluvit „moravsky“. Do svých stavení si přiváděli česky hovořící nevěsty z nedalekého Spálova, pro jejich dcery si jezdili synové moravských rolníků z Luboměře i Němci z okolních vesnic oderského panství. 

Údolí Odry a pohled na poutní místo Maria Stein (dobová pohlednice, 1895)

Klokočůvek patřil svým založením stejně jako okolní vesnice vikštejnského panství k tzv. lesním lánovým vsím („Waldhufendorf“), jejichž založení souviselo se středověkým mýcením a klučením lesů. Dřevo tvořilo základní stavební materiál až do poloviny 18. století. V souvislosti s reformami Marie Terezie, a to především v návaznosti na vydání Požárního řádu (1751) a Lesního řádu pro Moravu (1754) a Slezsko (1756), vesničané postupně upouštěli od dřevěných staveb. Tato nařízení výrazně zasáhla do stavební kultury vesnice a nařídila všem hospodářům opatřit svá stavení komínem. Kamna již napříště nesměla přiléhat přímo k dřevěné stěně domu a kuchyně museli hospodáři stavět z kamene nebo pálených cihel. Pro Klokočov a Klokočůvek se zachoval vlastní protipožární řád až z roku 1835.  Vzhledu staveb se týká pouze ustanovení 10  nařizující, aby byla všechna nová obytná i hospodářská stavení z „tvrdého materiálu“. Kromě nebezpečí požáru omezovala tereziánská nařízení využívání dřeva i s ohledem na stále prořídlejší lesy. Pouze na panstvích s hustými a neporušenými lesy mohli rolníci i nadále těžit dřevo pro stavební účely, což byl pravděpodobně i případ Klokočůvku. Ještě na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1836 byl Klokočůvek až na pár výjimek obcí tvořenou dřevěnými chalupami i selskými grunty. Pouze mlýn Josefa Weselského (č. p. 4) a selské usedlosti Mathese Hoffmanna (č. p. 15), Christiana Rolného (č. p. 17) a Antona Lasara (č. p. 5) měly v té době zděné obytné stavení, ovšem ostatní hospodářské budovy byly dřevěné. Kromě kaple sv. Antonína tak byla zděnou stavbou už jen bývalá rychta s krčmou. 

Již od pozdního středověku bylo lidové stavitelství na vikštejnském panství, jehož vesnice se částečně nacházely v sídelním prostoru Kravařska, silně ovlivňováno stavebním stylem německých kolonistů. Až do 19. století se ve zdejších vesnicích stavěly a upravovaly tři formy rolnických usedlostí, a to dvory tzv. franckého typu, čtyřkřídlé usedlosti  („vierkanthof“) a konečně dvory označované německými etnografy jako slovanské. Obytná i hospodářská stavení byla roubená, tzn. že je sedláci stavěli z horizontálně kladených dřevěných trámů. Hrubě otesané, hraněné dubové klády nechali z venkovní strany zakulacené, ale z vnitřní je hladce otesávali. Obzvláště v případě, pokud se jednalo o stěny obytné světnice nebo komory. Trámy byly vzájemně spojeny čepy z dubového dřeva. Ještě v období třicetileté války neměla být na vnějších stranách žádná okna, jen štěrbiny vysekané mezi trámy, a to pouze v komoře nebo na seníku nad stájemi. Obytné i hospodářské budovy svíraly uzavřený dvůr a selské stavení tak připomínaly spíše tvrze než zemědělské usedlosti. Kromě hlavní brány a průjezdu stodolou vedly další dveře ven pouze z chodby položené za obytnou světnicí sedláka. Navíc se obvykle jednalo pouze o úzký a nízký dveřní otvor. 

Původní francké dvorce se otevíraly směrem k vesnické cestě dvoukřídlými vraty vedle nichž se nacházela malá branka pro pěší. Vjezd byl obvykle zastřešen. V pravém křídle se nacházela vlastní obytná část se světnicí hospodáře, stájemi pro koně a krávy, nad nimiž se rozkládal obvykle seník. Vlevo od brány stálo křídlo s výměnkem pro odstupujícího hospodáře. Obě křídla byla orientována k cestě svými štíty. Statek uzavírala směrem do zahrad a polí budova stodoly. V přední části pravého křídla se ještě na přelomu 17. a 18. století nacházela tzv. komora pro píci („Graskammer“) sousedící s mléčnou komorou („Milchkammer“). Podlaha zde byla zhruba metr pod obvyklou úrovní a píce či tráva zde vydržely delší dobu čerstvé. Do sousední mléčné komory sloužící k uskladnění mléka, tvarohu či sýrů měla přístup pouze hospodyně. Na tyto komory navazovala obytná světnice s okny do dvora, z níž se vstupovalo do poměrně temné kuchyně využívané v letních měsících k noclehu.  V rohu dvora mezi stodolou a stájemi stávala sýpka („Speicher“). Přízemí využívali hospodáři jako řezárnu a přípravnu píce pro dobytek („Siedekammer“) a její vybavení dokládají četné inventáře v gruntovní knize Klokočůvku již pro první polovinu 18. století. Zvenku vedlo obvykle schodiště na krytou terasu, z níž se vcházelo do samotné, obvykle dobře zabezpečeně a uzamčené sýpky. Vedle obilí či lnu zde hospodáři ukládali rovněž uzené maso, semena, ale i kůži. Obilí uskladňovali obvykle ve vydlabaných kmenech opatřených dnem a víkem. Klíče od sýpky míval vždy pouze sedlák a volný přístup zde neměli až do převodu hospodářství ani jeho synové. Dvůr uzavírala mohutná stodola, kterou ještě na počátku 18. století stavěli kravařští sedláci jako roubenou osmibokou budovu. Za stodolou směrem k budově výměnku stával ovčín, který však během 19. století s postupným odklonem od chovu ovcí ztrácel svůj význam a sedláci je využívali jako kůlnu. Na ovčín navazoval mnohem užší trakt výměnkáře, kde byla podobná dispozice jako v sousedním křídle hospodáře, jen místnosti byly mnohem menší. Mezi těmito dvory vysazovali vesničané z protipožárních důvodů lípy, které byly přirozenými bleskosvody. Ovocné sady zpočátku vysazovali dále od stavení až poblíže včelínů, v místech na rozhraní lesa a polí. 

Během prvních desetiletí po ukončení třicetileté války se život na venkově začal pozvolna uklidňovat, přestaly hrozit nenadálé loupeživé vpády a selské usedlosti postupně ztrácely svůj pevnostní charakter. Obytné světnice hospodáře i výměnkáře se posunuly do průčelí a mléčná i travní komora byly posunuty do zadních prostor křídla. Ve stěnách obrácených směrem k cestě, zahradám a polím se objevovala zamřížovaná okna a začaly se vytrácet samostatně stojící sýpky. Před dvorci zakládali sedláci zeleninové zahrady i ovocné sady, které již nebyly v nehlídaných místech mezi polem a lesem. 

Konkrétní vzhled jednotlivých usedlostí z Klokočůvku se dochoval ve zdejších gruntovních knihách, přičemž ty nejstarší zápisy z přelomu 17. a 18. století zachycují stavby budované v průběhu nebo spíše po ukončení třicetileté války. Záznamy o převodu nemovitostí sice přímo nepopisují jednotlivé části stavení, ale téměř ve všech případech se dochoval seznam inventáře a každodenní život ve zdejších rolnických usedlostech přibližují rovněž podrobná ustanovení o využívání výměnku. Živý i mrtvý inventář byl podobně jako polnosti nezbytnou součástí venkovského statku, bez něhož by nebyla usedlost schopna provozu a mohla být považována za pustou. Mezi rozsáhlé selské grunty náležela v Klokočůvku zejména dědičná rychta, kterou koupil v únoru roku 1711 Šimon Loserth od svého otce Kryštofa. Kromě budov se stal vlastníkem rovněž zemědělského příslušenství („Zum Beylaß bey dießen Erbgericht“) nezbytného k hospodaření. V rámci inventáře písař zaznamenal dva okované vozy („zwey beschlagenen Wagen“), dva háky a brány s kovanými hřeby.  Ve stájích mu zůstali dva koně, dvě krávy, šedesát ovcí, dvě prasata a osm včelích klátů umístěných pravděpodobně mimo usedlost na okraji lesa. 

Pohled du údolí Odry poblíž Klokočůvku (dobová pohlednice, 1926)

Železo bylo na venkově během 18. století i nadále vzácností a pokud mezi sebou neměli sousedé kováře, většinou držitele menšího stavení bez polností, obraceli se na řemeslníky z okolních vesnic. Okované vozy jsou vzhledem k nedocenitelným užitným vlastnostem v inventářích klokočůveckých hospodářů vždy zmíněny. Na svých vozech nechávali rolníci okovat obvykle namáhaná místa, jako byly dřevěné osy kol a s tím související hlavy kola (náboj). Okuli rovněž loukotě, ať již pomocí šínů nebo plošně obručí a tzv. líšně používající se ke zpevnění postranic korby. Velkému tlaku byl vystaven rovněž zápřah. Zde sedláci požadovali koncové kování oje a svorníku vah vozu. V mnoha statcích však i nadále převažovaly dřevěné vozy ještě počátkem 19. století a pro spoje používali rolníci konopné provazy, kožené řemeny a často i lýko. 

Kromě usedlostí větších sedláků schopných potažní roboty evidují pozemkové knihy rovněž hospodářství zdejších chalupníků („Häusler“) disponujcících menší rozlohou polností. Když 30. ledna roku 1785 koupil Filip Essler po zesnulém Šimonu Kuntzovi chalupu, zůstal mu v ní rovněž stůl, měděný kamnovec („ein kupferne Offentopf“), koutní almara („Winkel Almer“), šíbr či trakař bez kola („Schieber oder Tragatsch ohne Radel“), klučovnice („Rodhau“), travní kosa a řezací stolice včetně nože.  Měděný kamnovec býval zasazen v těle kamen a sloužil obvykle k permanentnímu ohřevu vody. Klučovnice představovala zvláštní typ motyky s úzkým silným listem, kterou vesničani používali ke kultivaci nově získaných lesních ploch. V roce 1785 byla chalupa sevřená ovocnými zahradami stojící naproti statku Martina Lasara a obecním pastvinám u cesty k Odře a Spálovskému mlýnu jednou z mála zděných staveb ve vesnici. Dřevěná chalupnická usedlost Michaela Mücka (č. p. 14) se nacházela téměř na konci vesnice směrem do Klokočova a během prodeje začátkem října roku 1796 zanechal novému hospodáři Mathesi Jahnovi  na statku okovaný vůz, jeden pár bran s kovovými hroty, pilu s dřevěným rámem, dvě jednoruční sekery, motyku klučovnici, řezací stolici včetně nože, dvoje sáně (pravděpodobně na svážení dřeva), dva nebozezy, kosu na obilí včetně kostry křídla k rovnání obilí („Getreide Sense samt Gerißt“) a dva pytle na zrno. 

Rozsáhlý inventář převzal o rok později i s chalupou Franz Karl Zimmer. Dne 9. prosince roku 1797 odkoupil od své tchýně Magdaleny Loserth stavení číslo 28, s nímž získal také kotel na bělení či vyváření prádla („Bleichkessel“), šatní almaru, moučnici („Mehlkasten“), mandl, chlebovou pec, velký sud na zelí (obsah tří věder) z tvrdého dřeva,  dvě truhly na šaty, tři jednoruční sekery na dřevo, řezací stolici včetně nože, dvoje kleště, dvě klučovnice, železný hmoždíř, řešeto, pilku na roubování („Pfropfsagel“), zahradní nebo sadařský nůž („Schnittmesser“), tři vědra na obilí a dvě putny. Kromě zěmědělského nářadí však Magdalena Loserth zanechala ve stavení rovněž osm obrazů, pravděpoodbně malovaných na plechu či dřevu a jeden velký krucifix. V rámci výměnku musel Franz Karl Zimmer poskytnout své tchýni „klidné bydlení ve světnici hospodáře“. Magdalena Loserth tedy i nadále zůstala v užším rodinném společenství a netrávila zbytek svého života v odděleném bytě. Současně dostala do užívání část zahrady „od světnice k chlévu“, tedy plochu dvacet kroků dlouhou a deset širokou. Mohla zde sklízet ovoce z jedné hrušně a jabloně.