Během listování objemným svazkem prvního dílu fulnecké kroniky nazvané Quodlibet lze narazit rovněž na záznam z podzimu roku 1750. Podle něj se v pondělí 23. října setkala krásná fena fulneckého šafáře s hněvem pomstychtivého myslivce z nedaleké Pohoře. Ten zastřelil psici bílé srsti přímo v prostoru hospodářského dvora. Zůstaly po ní čtyři předčasně odstavená štěňata a až příliš smutný šafář a jeho čeledín. Ještě téhož dne však na zdejším dvoře porodila jedna z prasnic šest selat, z nichž čtyři okamžitě pošly. V tu chvíli napadlo šafáře podstrčit prasnici i čtyři malá štěňata. Ta se jich ujala, odkojila je a na zdejším dvoře brzy pobíhali čtyři zdraví psi. Jeden z milionu zanedbatelných příběhů, který se v dějinné paměti města udržel pouze díky stručnému zápisu v kronice. Následuje záznam z 25. října o zřízení fulnecké stanice pro ptáčníky obchodující se slavíky a drobným ptactvem. Popisu důmyslného systému deseti stanic mezi Fulnekem a Vídní, mezi nimiž se pohybovali kurýři zajišťující dopravu ptáků ze severomoravských a slezských lesů až do měšťanských domácností v hlavním městě monarchie, věnoval fulnecký kronikář téměř půl strany. Podobně marginální charakter mají i další sdělení. Zpráva o podloudném prodeji koňského masa vydávaného za zvěřinu, vojácích ze Slavonie pojídajících výlučně kočky či staré posluhovačce předávkované španělskými muškami tvoří pestrou koláž informací z poloviny 18. století seznamující čtenáře s životními osudy nepatrných. Kaleidoskop vnitřních barev, chutí, vůní a emocí odhaluje čtenáři pozdně barokní město, jehož ovzduší se vznáší nad řádky kroniky jako příliš těžký parfém.
Autorem těchto zpráv byl fulnecký filantrop, obchodník se suknem a bývalý důstojník zeměbrany (Landwehr) Georg Felix Jaschke. Jeho vztah k rodnému městu a krajině Kravařska poháněla spalující vášeň moravského patriota sklonku osvícenství, jejímž hmatatelným dokladem je třinácti svazková kronika „Fulnecker Chronik oder Quodlibet“. Sám sebe považoval za sběratele (Sammler) a do dějin města i přilehlého regionu tak nahlížíme optikou příběhů, které vyčetl, opsal, vyposlechl, ale především považoval za vhodné zapsat do některého z objemných svazků svého doslova těžkotonážního díla. Texty v kronice Quodlibet tak nelze hodnotit tradičními měřítky historiografie, ale spíše je vnímat jako přiznanou literární koláž, mnohdy subjektivní reflexi a pozvánku do svébytného světa podle Felixe. Jeho obrysy se do velké míry vymykají tradičnímu obrazu velkých dějin a alternativní historická realita seznamuje čtenáře s dávno zapomenutými aktéry i příběhy, které měly zemřít společně s nimi. Nicméně zůstaly. Proměnily se v unikátní svědectví o dávno zaniklém venkovském světě Kravařska.
Georg Felix Jaschke: Fulnecker Chronik oder Quodlibet. Koláž v třetí svazku kroniky (Moravský zemský archiv v Brně, fond G 10, inv. č. 47 c).
Fulnecký obchodník se suknem nazval tuto téměř nekonečnou knihu Quodlibet, tedy co je libo. Kromě prostého latinského rčení se však jednalo rovněž o označení originální hudební kompozice, která našla plné uplatnění již v renesanční polyfonii. Tato hudební metafora není v Jaschkeho případě samoúčelná. Fulnecký kronikář sestavil kromě vlastních dějin regionu rovněž hudební sbírku lidových písní v německém kravařském dialektu (Lieder im Kuhländler Volkston). Právě s odkazem na Jaschkeho posedlost lidovou hudbou a sběrem starých skladeb, které se jako červená nit táhnou i celou kronikou, lze tak pojmenování Quodlibet vztáhnout rovněž k stejnojmenné hudební kompozici. Ta se totiž symbolicky podobá struktuře Jaschkeho textu i jeho rozervané mysli souběžně těkající mezi množstvím témat. Třinácti svazkové kronikářské kompendium čítající více než dvacet tisíc stran nezůstává svému názvu nic dlužno. Popis počasí, krajiny, krojů, lidové slovesnosti, topografie či opisy prastarých středověkých listin a archivních akt měly pro autora stejnou hodnotu jako přepisy lidových písní, notací starých skladeb nebo záznamy starých mýtů, pověstí, přísloví a kuriozit. Svérázná práce s textem, přiznané i nepřiznané výpůjčky z cizích děl, opisy dlouhých pasáží archivních pramenů, přepisy not nebo vyhlášek zemského gubernia, to vše rozbíjí představu o tradiční kronice a propůjčuje rukopisu zcela výjimečný charakter. Svědectví fulneckého sběratele textů promlouvá k současnému čtenáři mnoha jazyky a v jeho příbězích se prolíná spisovná němčina s latinou, moravským jazykem i svébytným dialektem kravařských Němců stejně jako se v této krajině po dlouhá staletí vzájemně prostupovaly a ovlivňovaly světy germánských a slovanských mýtů, tradic, zvyklostí a jmen.
Svět zachycený v kronice Felixe Jaschkeho je vzhledem k spontánnímu výběru informací a svérázné struktuře textu i nevědomou zpovědí autora. Podobně jako mnozí jeho současníci i on patřil ke generaci moravských Němců, jejichž tvorba se ocitla na rozhraní věků. Po celý život čerpal z pozdně barokního mládí, inspirovalo jej osvícenské nadšení středního věku a ve zralém období života byla jeho mysl pohlcena historizujícími představami romantismu. Bezesporu i on se stejně jako mnozí moravští intelektuálové nakazil jakobínskou horečkou svobody, aby prošel následným vystřízlivěním během válek s revoluční a napoleonskou Francií. Jeho vášnivý zájem o dávnou minulost, mytologii, jazyk i zvyky obyvatel Kravařska se prolínaly se spodními proudy katolické zbožnosti a kronika dokumentuje procesí, poutě i projevy mariánské úcty.
Dochovaná vyobrazení Georga Felixe Jaschkeho v jednotlivých svazcích jeho díla Fulnecker Chronik oder Quodlibet. Autorem těchto portrétních akvarelů byl fulnecký malíř František Kledenský.
Georg Felix Jaschke se narodil ve Fulneku v roce 1756 a v 70. letech navštěvoval piaristické gymnázium v nedalekém Příboře. V roce 1771 vstoupil ještě během svých studií do mariánské kongregace, kterou při zdejším gymnáziu vedli piaristé. Jakkoliv se jednalo o dobu pokročilého osvícenství, svědčí jeho dobrovolný vstup do tohoto společenství o mnohem hlubší reflexi vlastní spirituality a intenzivnější náboženské praxi. V průběhu josefinských církevních reforem dokonce odkoupil jako prosperující obchodník se suknem poutní areál bývalé fulnecké Lorety a zaplatil za něj částku 2900 zlatých. Vedle pozdně barokního a osvícenského katolicismu se na Jaschkeho identitě bezesporu podílela i jeho krátká vojenská zkušenost během bojů proti Francouzům. Angažmá v armádě mu nakonec vyneslo císařskou zlatou čestnou medaili Za statečnost. Ještě před bitvami u Aspern a Wagramu byl totiž Felix Jaschke jmenován v březnu roku 1809 nadporučíkem I. přerovského praporu zeměbrany (Landwehr) a u jednotky byl veden až do roku 1811.
Dochovaná vyobrazení Georga Felixe Jaschkeho v jednotlivých svazcích jeho díla Fulnecker Chronik oder Quodlibet. Autorem těchto portrétních akvarelů byl fulnecký malíř František Kledenský.
Díky místnímu malíři Františku Kledenskému známe i Felixovu tvář. Stylizovaná Ilustrace sedícího kronikáře obklopeného vlastními knihami totiž zdobí začátek každého z dílů kroniky. Kromě muže v dvouřadém kabátu dekorovaném na prsou čestnou medailí a nepřiměřeně malých lvíčků pobíhajících kolem jeho nohou zaujmou na každém z výjevů především knihy a připojená legenda. Jejich počet postupně roste a na jedné z posledních ilustrací sedí za stolem prošedivělý muž, po jehož pravé ruce je řada šestnácti svazků doplněných v horní části legendou s názvy děl. Kromě fulnecké kroniky Quodlibet Felix Jaschke sepsal pojednání o Kravařsku, sbírku písní v kravařském dialektu, domácího lékaře pro nemoci lidí i zvířat, meteorologická pozorování, sbírku přísloví, popis lázní Jánské koupele, popis Opavského kongresu, biografii barona Hauera a hraběte Hodice, popis města Příbora, pojednání o poutním místě Stará voda, popis Hrabyně, popis obsazení Olomouce Švédy, výběr nejkrásnějších obrazů Moravy a konečně evangelia v obrazech na neděle i sváteční dny.
Tento záměrně budovaný literární labyrint skrývající zapomenuté příběhy dávno zaniklého světa agrárního venkova doplňuje navíc odvážné výtvarné řešení. Do na první pohled uspořádané struktury díla vstupují najednou několikastránkové soubory grafických koláží, kde se jednotlivé motivy vzájemně překrývají, vrství a zahalují původní text. Výtvarná úprava fulneckého rukopisu je tak nejen těžko identifikovatelnou změtí témat, ale představuje rovněž dobový gejzír grafických technik prolínajících se s kolorovanými kresbami, textilem nebo sušenými bylinami. Motivy zvířat, lidí, rostlin či částí architektury jsou obstřiženy až s úzkostlivou pečlivostí a společně s textem splývají v záhadné kompozice. V kronice se objevují zcela náhodně a mnohdy bez jakékoliv vazby na obsah textu vytváří nespoutané fantaskní scény, jejichž jedinou hranicí jsou pouze okraje stránek.
Pokud se chcete dozvědět, proč se oderská posluhovačka v létě roku 1756 předávkovala španělskými muškami, proč v polovině 18. století vybíjeli a pojídali vojáci z chorvatské Slavonie výlučně kočky, jak dopravovali místní ptáčníci ulovené slavíky do vídeňských domácností nebo kdy poprvé spatřili obyvatelé Kravařska velbloudy, potom je pro Vás seriál Svět podle Felixe tím pravým čtením.