Svět podle Felixe aneb raně sudetská odyssea. Příběh třetí: Kravařská bestie

„Důkladněji popisuje leokrutu, v níž někteří autoři spatřovali podobnost s gnu, jiní s hyenou, další s oběma. Je neuvěřitelně rychlá, velikosti divokého osla. Má jelení nohy, lví šíji, ohon a hruď lidskou, hlavu jezevce, rozdvojená kopyta, tlamu od ucha k uchu a jedinou souvislou kost namísto zubů. Žije v Etiopii a má pověst, že dokáže úchvatně napodobit lidský hlas“.

Jorge Louis Borges: Fantastická zoologie. Argo, Praha 2013, s. 118.

První zprávy o zadávených ovcích začaly sedláky na Kravařsku děsit koncem srpna roku 1812. Venkované mluvili o neznámém divokém zvířeti, které se až příliš rychle pohybovalo zdejší krajinou. Jednou se objevilo v okolí Fulneku a hned na to v Nové Horce, vzápětí v Bílovci a nedlouho na to jej spatřili vesničané v Kuníně. Vnikalo do stájí, kde po sobě zanechávalo roztrhaná těla ovcí a velmi často i zadávené psy. Ti byli podle údajů kronikáře cílenou kořistí a šelma je údajně zabíjela s obzvláštní zálibou. Na mysl venkovanů zjitřenou místními pověstmi, mýty a příběhy o pradávných běsech bezesporu zapůsobily i zprávy o nepřirozeném chování predátora. Zadávená zvířata totiž zůstala ležet a jejich maso i vnitřnosti byly téměř netknuté. Šelma je měla zadávit, rozsápat a pozřít pouze srdce a krev. Mezi majitele hospodářských usedlostí se vkrádal strach i beznaděj. Srpen skončil, ale zprávy o zadávených ovcích a psech neustávaly. Zvíře útočilo i v září a říjnu. Všechny lovy, které místní sedláci uspořádali, se minuly účinkem. V závěru podzimu útoky najednou ustaly a podle kronikáře stvoření krajinu opustilo. Až po nějaké době vyšlo najevo, že neznámým predátorem byla hyena, která uprchla z kočovné menažérie. Ta tehdy sídlila v slezském Hlohově a její majitel údajně zoufale prohledával krajinu s cílem dopadnout šelmu za každou cenu. Poměrně vzdálený Hlohov ležící na toku Odry v historické části Dolního Slezska byl již čtvrtou generaci součástí pruského státu. Místní úřady požadovaly buď okamžité dopadení „bestie“ nebo její mrtvé tělo. A až do té doby zabavili provozovateli menažerie jako kauci všechny vozy, koně i exotická zvířata.  

František Kledenský: bývalá střelnice a les při zámku v Nové Horce (Neuhübel), kolem roku 1820. Jedno z nejstarších vyobrazení krajiny v okolí Nové Horky. 

Z pohledu fulneckého obchodníka se suknem a vášnivého sběratele příběhů Felixe Georga Jaschkeho byl rok 1812 dobou hladu, chudoby a obav z budoucnosti. Státní bankrot Rakouského císařství z roku 1811 i ztráta Ilyrských provincií vedla k drastickému snížení vývozu zdejšího sukna, komodity zakládající blahobyt a prosperitu zdejší krajiny. Nejen města, ale i kravařský venkov bojoval toho roku s hladem a podle fulneckého kronikáře pojídali vesničané z Lukavce (Luck) a Děrného (Tyrn) z nedostatku jídla i kaši z trávy a polních bylin. Podobně jako záplavy z pozdního léta roku 1812 i zjevení exotické šelmy mohlo tedy zapadat do temného scénáře a bylo pro kronikáře vítaným literárním doplňkem apokalyptického obrazu reality, zmítající se mezi existenčním ohrožením a strachem z budoucnosti. Byla však přítomnost hyeny na Kravařsku v první dekádě 19. století skutečně natolik výjimečnou událostí? Můžeme se spolehnout na kronikářovo ujištění, že tajemným a nevítaným návštěvníkem zdejších stájí a ohrad byla šelma původem z africké savany, Blízkého východu nebo Indie?  A nakolik se popis zadávené kořisti shoduje s reálným chováním těchto šelem? 

Představy o velkých šelmách, jejich vlastnostech i chování byly v dobové literatuře poměrně dlouho zatíženy mytologickými a náboženskými představami. Obraz hyeny v kolektivním vědomí obyvatel jedné z periférií habsburské monarchie se v některých rysech může shodovat s představami, s nimiž místní venkované po dlouhé generace přistupovali k vlkům. V antických textech se lze na příkladu vlka setkat s postupnou proměnou psovité šelmy z rodu Canis lupus v mýtického tvora, jehož zoologické vlastnosti jsou nahrazovány kulturně-historickými asociacemi.[1] Ve středověkých recepcích antických textů se místy obraz reálného zvířete zcela vytrácí a šelmy zde vystupují v roli fantastických stvoření. Jedním z průvodních jevů utužujícího se nepřátelství mezi člověkem a šelmami byl rovněž útok na jejich zoologickou podstatu. Právě v dobové literatuře pozdního středověku a raného novověku lze sledovat všeobecný odpor k masožravým savcům, jehož kořeny autoři často hledali v biblických textech. Ve starozákonní knize Leviticus se o dravých ptácích hovoří jako o nečistých a tato židovská představa se udržovala ještě v raném křesťanství, které doufalo v nastolení pokojného království bez masožravců.[2] Tuto herbivorní vizi ráje podporuje rovněž etymologický rozbor pojmenování divokých dravých zvířat v latinském i germánském jazykovém okruhu. Kořistnický a poživačný způsob života měl být zakódován již v jejich jménech.[3]

 

Christian Friedrich Fritsch: hyena žíhaná (1765). Otištěno v rámci Sendschreiben eines Naturforschers  in Languedoc, an einen seiner Freunde: worinnen das Raubthier die Hyäne, physikalisch beschrieben und in Kupfer abgebildet ist. Aus dem Französischen übersetzt. Frankfurt und Leipzig 1765. 

I přes počáteční tíseň, kterou by v pověrčivějším čtenáři mohly vyvolat první řádky, kronikář nakonec identitu tajemného lovce a krvelačného návštěvníka zdejších chlévů odhalil. Navíc vysvětlil, kde se vzal na počátku 19. století predátor z čeledi hyenovitých právě v poklidné krajině Kravařska. Útěk šelmy z pojízdného zvěřince nebyl v té době tak neobvyklou událostí. Popularita kočovných menažérií dosahovala v zemích střední a západní Evropy vrcholu své popularity právě v prvních dekádách 19. století. Mnohé z těchto prapodivných karavan tvořených pojízdnými klecemi a dřevěnými boudami křižovala rovněž země habsburského soustátí a kronika Georga Felixe Jaschkeho je svědectvím o jejich pobytu v krajině kolem Fulneku. 

DOTEKY NEZNÁMÉHO. POJÍZDNÉ MENAŽERIE NA KRAVAŘSKU

„Zvířata patřila do říše pohádek, černý medvěd baribal s bílou skvrnou na prsou, slůněcí oko hledící do strany i obrovská žirafí hlava, která se ke mně snesla z nebe a z pohyblivého chřípí na mě dýchla svým vlhkým, horkým dechem. Z té nádherné vůně se mi točila hlava. Všude kolem mě se vznášel odér divočiny“.

Carol Birch: Jamrachův zvěřinec. Host, Brno 2012, s. 30-31.

Neobvyklá kombinace tvarů i barev doprovázená směsí neznámých pachů, skřeků i mručení musela útočit na všechny smysly přihlížejících. Dnes již lze těžko říct, zda prožívali venkované na Kravařsku návštěvu menažérií ve stejném opojení jako fiktivní postava chlapce Jaffyho Browna v románu britské spisovatelky Carol Birch. První kontakt se zkrocenou divočinou v exotickém svatostánku věhlasného přírodovědce, obchodníka a mořeplavce Charlese Jamracha ve východním Londýně hlavnímu hrdinovi románu zcela změnil život. Během pročítání fulnecké kroniky Felixe Georga Jaschkeho je nicméně zřejmé, že i zdejšího obchodníka se suknem a bývalého důstojníka domobrany prohlídka klecí s exotickými zvířaty fascinovala. V případě zdejších měšťanů a venkovanů z okolních vesnic nemáme důvod pochybovat, že by tomu bylo jinak.  

Z dochovaných kronikářských záznamů je zřejmé, že nejednou se mohli obyvatelé Fulneku setkat se zástupci cizí exotické fauny právě na půdě menažerie. Poprvé dorazil pojízdný zvěřinec do města již na sklonku barokního období, 20. května roku 1761. V té době bylo budoucímu kronikáři necelých pět let a nelze vyloučit, že se i on nacházel onoho letního dne v zástupu přihlížejících. Exotická zvířata a vývojové vady či malformace některých z nich, nezvyklý zápach i dosud neznámé zvuky, to vše mohlo zanechat v paměti malého chlapce hlubokou stopu. Kromě abnormálně velikého kohouta, koně bez srsti nebo cvičených holubů představil v těchto dnech nejmenovaný principál fulneckým měšťanům rovněž lva. S ohledem na bezpečí diváků měla podle slov kronikáře šelma vytrhány zuby i drápy. Navíc měl mít lev zpřelámány i přední nohy. Takto zmrzačený a chromý byl údajně zcela krotký a potácel se mezi přihlížejícími jako poslušný pes.[4] Mnozí návštěvníci menažerie znali pověstného krále zvířat z biblických příběhů nebo si jej mohli prohlédnout na čerstvé barokní fresce Josefa Ignáce Sadlera v klenbě nově otevřeného fulneckého farního kostela Nejsvětější Trojice. Diskrepance mezi obávanou šelmou z neznámých zemí a zbídačeným lvem z pojízdného zvěřince musela být zřejmá, jakkoliv nám zůstanou pocity i reakce přihlížejících již navždy utajeny. Vesnický výjev chromého lva připomíná krutou praxi zdejších rasů, kteří v dobách středověku a raného novověku tímto způsobem mrzačili volně pobíhající psy. 

František Kledenský: vyobrazení divokého býka, který byl v roce 1820 společně s jinými zvířaty představen fulnecké veřejnosti. Akvarel je vlepen v kronice Felixe Jaschkeho Fulnecker Chronik oder Quodlibet (MZA, fond G 13, inv. č. 47 d). 

Menažerie prošly v období raného novověku hlubokou proměnou a v druhé polovině 18. století již nebyly symbolem reprezentace či exkluzivity. Mnohé známé zvěřince při knížecích dvorech se v průběhu osvícenství uzavíraly. Vydražená zvířata, která neskončila jako vycpaniny v přírodovědných kabinetech, se v doprovodu nových majitelů zábavních atrakcí vydávala na dlouhou pouť venkovem.[5] Divoké šelmy byly v pojízdných menažériích v roli vystavovaných objektů, které symbolicky vyjadřovaly dominanci člověka nad zkrocenou divočinou. Na kočovné zvěřince jako svébytný prostor pro utváření vztahů mezi člověkem a exotickými zvířaty upozornil koncem 18. století i Johann Wolfgang Goethe. V jeho povídce Novela vystupuje menažérie jako místo absolutní kontroly a podřízení.[6] Bezmezná dominance člověka nad divokou přírodou je zde ilustrována právě na vztahu k velkým šelmám, jejichž relativní nebezpečnost měl podtrhovat exotický původ těchto zvířat. Podřízení zvířat člověku stále častěji zdůrazňovala i drezůra, kterou zaváděli majitelé menažérií během prvních dvou desetiletích 19. století.[7]

Během života fulneckého kronikáře byly menažérie místem bezpečného setkání s cizím a neznámým světem. Kromě retrospektivního záznamu ze sklonku barokního období či drobné zprávy o karavaně třinácti velbloudů procházející městem v roce 1594,[8] zaznamenal Felix Georg Jaschke rovněž návštěvu menažérie v roce 1820. Dvě kolorované kresby fulneckého malíře Františka Kledenského zachycují býka z blíže neurčeného plemena divokého afrického skotu a kozla s šavlovitě zahnutými rohy z nedefinované části Asie.[9] Obě zvířata měl do Evropy dovézt jistý pan Jameson, který se podle stručných záznamů v kronice jeví jako majitel pojízdné menažerie. Divoký kozel měl zlomeninu levé zadní nohy, což poměrně naturalisticky zachytil na své kresbě i František Kledenský. Jaschke neopomenul připomenout, že i přes své zranění běhal kozel výjimečně rychle a dopadnout jej mohlo pouze několik jezdců.[10] Osobnost pana Jamesona zůstává dosud zahalena tajemstvím a je otázkou, zda jím mohl být třeba skotský přírodovědec a korespondenční člen pruské akademie věd Robert Jameson. Ten skutečně vydal v roce 1830 pojednání o Africe, s nímž mu pomáhali zoolog James Wilson a geograf Hugh Murray.[11] Nicméně jen těžko si lze představit profesora geologie z univerzity v Edinburgu jako dobrodruha mezi dřevěnými boudami pojízdného zvěřince někde na periferii rakouského císařství. 

 

František Kledenský: vyobrazení divokého kozla, který byl v roce 1820 společně s jinými zvířaty představen fulnecké veřejnosti. Akvarel je vlepen v kronice Felixe Jaschkeho Fulnecker Chronik oder Quodlibet (MZA, fond G 13, inv. č. 47 d). 

 

ZOOLOGIE VE STÍNU GÉVAUDANU

Pokud nepočítáme jednotlivce, kteří zavítali do menažérií, mohli se movitější obyvatelé habsburské monarchie seznámit s hyenami zejména na stránkách knih. I v období pozdního baroka a nastupujícího osvícenství byly ovšem texty v zoologických traktátech nadále ve vleku úvah o mýtických tvorech vymykajících se přirozenému běhu přírody. Podle některých autorů měla například víra v nadpřirozený původ tzv. Gévaudanské bestie, lidožravé šelmy terorizující v 60. letech 18. století jihofrancouzskou provincii Gévaudan, svou oporu právě v přetrvávající zoologické toleranci fantaskního a obludného.[12] V rámci Jaschkeho příběhu a zejména jeho popisu nepřirozeného chování šelmy není bez zajímavosti, že jedna z teorií o původu Gévaudanské bestie ji označila za exemplář hyeny skvrnité (Crocuta crocuta) dovezené z Afriky. Fulnecký kronikář se podobně jako jiní provinční intelektuálové své doby seznamoval se vzdáleným světem exotické přírody prostřednictvím dostupné literatury.  Svůj zájem o přírodu a obzvláště zoologii potvrdil hned v několika svazcích kroniky nejen grafickými kolážemi z loveckých příruček nebo cestopisů, ale i dlouhými opisy z děl o domácí nebo exotické fauně. V jeho téměř surrealistických kolážích se můžeme setkat i s grafikami lva, tygra či pantera. V roce 1824 si opsal poměrně rozsáhlou pasáž nazvanou Vděčný tygr („Der dankbare Tiger“) z časopisu Muzeum zázraků, aneb časopis o neobyčejném v přírodě, umění a lidském životě.[13] Bez hlubší provázanosti mezi jednotlivými příběhy otiskoval časopis zprávy o abnormálních jevech ze světa zvířat i lidí včetně ilustrací. Georga Felixe Jaschkeho, který do své kroniky opisoval celé dlouhé pasáže textu, život zvířat bezesporu fascinoval. Navíc ve spojení s bizarními či nepřirozenými jevy byla i na počátku 19. století oblast zoologie i nadále téměř neodolatelným zdrojem informací a inspirace. Vedle zprávy o vděčném tygrovi z vídeňské menažerie si kronikář opsal také pojednání o zvířeti, které domorodí obyvatelé deštných pralesů v Malajsii nazývali „prasojelen“ (Babirusa). Válcovité tělo, lysá kůže, až příliš dlouhé končetiny, štíhlý protažený rypák a dlouhé kly stáčející se do půlkruhu, to vše dodává tropickému zvířeti z rodu Babyrousa bizarní vzhled a zajistilo mu místo v Jaschkeho sbírce zoologických kuriozit.[14] Navazuje opis pojednání o hřebci s lysou kůží, bez hřívy i ocasu („Ein haarloses Pferd“), abnormálně velikém jeřábu („Der Riesenkranich“), v jehož žaludku nalezli kočku nebo obludném kohoutu s hadím ocasem („Ein monströser Hahn mit einem Schlangenschwanze“).[15] Je třeba mít na paměti, že oficiální vědecký diskurz v polovině 18. století i nadále připouštěl věcné diskuze o existenci obludného a monstrózního a renomovaní zoologové vnímali nestvůry jako protiklad přirozeného řádu přírody.[16]

Jaschkeho opis kapitoly věnované malajskému rodu prasete Babirusa ("Der Hirscheber oder Babyrussa. Sus babyrussa") uveřejněné roku 1806 v  Museum des wundervollen, oder Magazin des Ausserordentlichen in der Natur, der Kunst und im Menschenleben. 

 

Již v antickém světě byla hyena opředena řadou mýtů, které ji postupně proměnily z úspěšného lovce a oportunistického predátora v nadpřirozenou zrůdu. Mnohé z představ se udržely až do osvícenství a v populárních dílech francouzských zoologů se s nimi mohl setkat i fulnecký kronikář. Z dobové literatury je zřejmé, že až hluboko do 18. století autoři nerozlišovali mezi různými druhy hyen, byť je mezi nimi podstatný rozdíl nejen pokud jde o výskyt, ale i tělesné proporce a způsob lovu.[17] Ačkoliv tedy Georg Felix Jaschke nepotvrdil, zda v létě roku 1812 uprchla z menažérie hyena žíhaná, čabraková či skvrnitá, lze vzhledem k apetitu a loveckým schopnostem předpokládat, že se jednalo o poslední z jmenovaných. Na tuto nejobávanější z hyen lze usuzovat i s ohledem na rychlé přesuny na poměrně dlouhé vzdálenosti, v prostoru mezi Fulnekem, Novou Horkou, Bílovcem a Kunínem. Hyena skvrnitá je totiž schopna za noc urazit i 80 kilometrů.

Jedním z hlavních zdrojů antických znalostí o hyenách byl vedle střízlivého Aristotela zejména Plinius ml. a jeho encyklopedické mnohosvazkové dílo Historia naturalis. Druhým z antických autorů, kteří přisuzovali hyenám převážně démonické vlastnosti byl Ailiános Klaudios (175–235). I přes mnohem starší a nezaujatý zoologický popis z pera Aristotela mohli čtenáři těchto pozdních antických děl zjistit, že hyeny byly hermafroditní a mohly v průběhu roku libovolně měnit pohlaví. Mýtus, který pravděpodobně vznikl dominantním postavením samic, jejich agresivním chováním a výraznou maskulinizací, díky níž fungují rodinné klany hyen na principu matriarchátu. Výraznou součástí zoologického narativu byla rovněž víra v nezkrotnou touhu hyen vyhrabávat a požírat těla mrtvých. Nutno dodat, že této představě neodolal ani Aristoteles. Lačnost po hnijícím lidském mase měla tyto šelmy provázet v odborné literatuře až na přelom 18. a 19. století. O dvě století dříve převzal renesanční zoolog Conrad Gessner pro hyenu pojmenování „Grabthier“. Z pozdějšího německého překladu z pera Conrada Forera je zřejmé, že byl v období pozdního středověku a raného novověku tento název běžným označením pro hyenu.[18] V encyklopedii Johanna Georga Krünnitze si hyena vzhledem ke své nezkrotné touze po hnijícím mase vysloužila rovněž označení „Animal necrophagum“.[19] Hyenu po dlouhou dobu stigmatizoval rovněž její neobvyklý zvukový projev a podle některých autorů schválně napodobovala hlasy pastýřů, které potom ze zálohy zabíjela. Podobný původ má i víra v magickou moc její levé tlapy, kterou popsal na sklonku 2. století Ailiános Klaudios.[20]

Rytina hyeny v německém překladu díla Conrada Gessnera(1606). Ve shodě s pozdně antickými, středověkými i renesančními autory rovněž Conrad Gessner označoval hyenu termínem "Vielfraß" (rosomák). Častá záměna mezi hyenou, rosomákem a mnohdy i šakalem měla podle pozdějších barokních autorů souviset s touhou těchto šelem po zahnívajícím mase. 

Vedle oblíbeného díla a bestselleru francouzského zoologa Georga Louise Leclerc de Buffon Historie přírody, lze pro konec 18. století doložit popis hyeny rovněž v několika dalších spisech.[21] Za povšimnutí stojí zejména rozsáhlé heslo v původně ekonomicko- hospodářské encyklopedii vydávané od 70. let 18. století berlínským lexikografem, přírodovědcem a lékařem Johannem Georgem Krünitzem. Mamutí encyklopedické dílo vznikající ve stínu velkých francouzských projektů změnilo několikrát název i zaměření. Jeho orientace na přírodovědu však zůstala ve všech řadách i nadále zachována. Ve 27 svazku z roku 1783 se nachází anonymní heslo, které na dvanácti stranách shrnuje stav znalostí a rozsáhle cituje díla antické, středověké, renesanční i barokní zoologie. [22] Heslo v Krünnitzově hospodářské encyklopedii je rovněž poměrně zajímavou reflexí nedávných událostí ve francouzské oblasti Gévaudane. Autor jej psal jen pár let po zdejších masakrech a roli bestie jednoznačně připsal hyeně. Vzhledem k fulneckým událostem je důležitá právě zmínka o hyenách skvrnitých. Barokní autor zde sice odkazuje na dílo přírodovědce Johanna Christiana Erxlebena a jeho označení „Canis crocuta“ (1777), nicméně svůj popis čerpá z práce velšského zoologa Thomase Penanta. Kromě podrobného anatomického popisu, kde na rozdíl od „obecné nebo žíhané hyeny“ zdůrazňuje zejména zploštělou hlavu („sie hat einen großen platten Kopf“) nastínil autor hesla i způsob života, stravovací návyky a techniku lovu. Hyena skvrnitá měla mít takovou sílu, že ji nečinilo žádný problém popadnout dospělého člověka a odtáhnout jej několik mil daleko.[23] Na lov se vydává výhradně v noci a projevuje se strašným řevem („entsetzliches Geheul“). Vylamuje vrata i okna stájí a na místě je schopna zadávit najednou dvě až tři ovce. Kořist se snaží pozřít na místě a co nemůže sežrat, odtáhne sebou. Napadá lidi, vyhrabává hroby a požírá tlející mrtvoly.[24]

Fulnecký záznam z podzimu roku 1812 lidské oběti sice neuvádí, nicméně zmínka o srdci a krvi ulovených zvířat v sobě skrývá nádech zlovolně magického a nepřirozeného chování. S ohledem na obvyklou techniku lovu a konzumaci kořisti se v případě velkých šelem samozřejmě jednalo o vysoce nepravděpodobný nález. Hyeny ani většina větších predátorů, kteří se na počátku 19. století teoreticky mohli vyskytovat v prostoru tehdejšího Kravařska, by rozhodně nezabíjeli s podobnou okultně chirurgickou přesností. Popis stvoření lačnícího výlučně po krvi a srdci oběti v sobě tedy nesl zcela cílené démonické rysy. 

Podobně jako vlk mohla být rovněž hyena na počátku 19. století i nadále spíše literárním konstruktem. Mnozí zoologové zpracovávali v předmoderním období své popisy exotických zvířat podle exponátů vycpanin v přírodovědných kabinetech nebo lepším případě během návštěvy menažérií. Slavný Georges Louis Leclerc de Buffon nebyl výjimkou.[25] Nicméně v roce 1765 vyšel v Lipsku německý překlad anonymní francouzské zprávy, která popisuje výskyt hyeny v otevřené krajině.[26] Přiložený mědiryt znázorňuje pravděpodobně hyenu žíhanou, kterou měli v šedesátých letech pozorovat lidé v jihofrancouzské provincii Languedoc. Úvodní zpráva se do značné míry shoduje s událostí zachycenou v roce 1812 ve fulnecké kronice Georga Felixe Jachkeho. Zpráva v úvodu zmiňuje, že zvíře ohrožující již několik měsíců krajinu se i přes veškeré vynaložené úsilí nepodařilo ulovit. Přesto se někteří lovci dokázali dostat do takové vzdálenosti, že z jejich popisu mohl autor jednoznačně určit, že zmiňovanou šelmou je skutečně hyena.[27] Jakkoliv se výskyt hyeny časově shodoval s událostmi v Gévaudanu, autor zprávy se o dění v nedaleké severněji položené provincii nezmiňuje. Ve snaze předložit hodnověrné argumenty se vydává hlouběji do minulosti a komentuje podobné incidenty z poloviny 17. století. Podle jednoho z nich měla uprchlá hyena zadávit v roce 1653 v lese u Fontainebleau 140 lidí.[28]

Zpráva o řádění exotické šelmy na počátku 19. století musela na kravařském venkově vyvolat velkou pozornost. Obzvláště v krajině, kde byli vlci pouze součástí pradávné minulosti a sedláci jen sotva připraveni na těla roztrhaných hospodářských zvířat. Událost z podzimu roku 1812 mohla venkovany vyburcovat k větší opatrnosti a je možné, že ve staveních znovu ožívaly příběhy čerpající z jednoho z nezastupitelných zdrojů kolektivního strachu.

 

Poznámky