OBRÁZEK NA PAMÁTKU

Díváte se na vzácnou starou fotografii v rámečku s věnováním. Pochází z pozůstalosti posledního majitele zámku Dr. Victora Bauera. Ožívá s ní příběh dvou mladých mužů a jejich bezstarostného dvoutýdenního setkání, zakončeného návštěvou na zámku v Kuníně: „Na památku radostného přátelského setkání od 23. září do 6. října 1899 arcivévoda Jindřich, poručík.“

Kdo byl vlastně arcivévoda Jindřich? Arcivévoda Jindřich Ferdinand Toskánský pocházel z toskánské větve panujícího rodu Habsburků. Narodil se roku 1878 v Salzburku jako šesté dítě arcivévody Ferdinanda IV., bývalého toskánského velkovévody a jeho manželky princezny Alice Bourbon-Parmské. Jeho rodiče se po ztrátě Toskánka uchýlili do rakouského exilu, kde jim císař jako obydlí přenechal jeden z traktů Rezidence v Salzburku (nazývaný později Toskánský trakt). Stejně jako jeho devět sourozenců obdržel moderní italskou výchovu, byl vyučován v jazycích (francouzsky, maďarsky, italsky, srbochorvatsky a polsky), právních, přírodních vědách a náboženství, společně s bratry ale také prodělal intenzivní vojenské vzdělávání, za které byl odpovědný jejich vychovatel polní zbrojmistr baron Albin von Teuffenbach (1835-1920). Chlapec, který již v mládí projevoval velké technické a umělecké nadání, ve 13 letech nastoupil na Vyšší vojenskou reálku do Hranic na Moravě a posléze na Tereziánskou vojenskou školu ve Vídeňském Novém Městě, kterou ukončil v roce 1897 a jako poručík vstoupil do c. k. dragounského pluku č. 6.

Victor rytíř Bauer se narodil roku 1876 v Brně jako nejstarší syn známého velkoprůmyslníka Viktora Bauera a Marietty Chlumecké, nejprve navštěvoval německé gymnázium v Brně, později studoval práva v Lipsku, Ženevě a Vídni. Rodinné záznamy hovoří o tom, že od prvního ročníku na střední škole až k imatrikulaci byl nejlepším studentem ve třídě a z šesti zkoušek na právnický titul složil pět s vyznamenáním. Od roku 1896 začal rovněž aktivně sloužit u c. k. dragounského pluku č. 6. Následujícího roku absolvoval školu pro vojenské důstojníky v hornorakouské Enži (Enns) složil důstojnické zkoušky v Innsbrucku a dosáhl hodnosti poručíka. Ve Válečném archivu ve Vídni se nachází hodnocení jeho osoby: „vysoký, štíhlý, silný, zdráv schopen k vojenské službě nejen v míru, ale také ve válce.“ Velmi dobře byl vybaven jazykově: „německy: slovem a písmem plynule, česky: slovem plynule, francouzsky a anglicky: slovem velmi dobře.“ Nadřízení si povšimnuli jeho dalších vlastností: „dobromyslný, rozhodný, čestného charakteru, s dobrými intelektuálními schopnostmi, s velmi dobrými názory, dobře jezdí na koni, výslužbě je schopný, má skvělé teoretické vlastnosti.“

Oba mladí muži (na fotografii vidíte arcivévodu Jindřicha v první řadě druhého zleva, Victora Bauera ve druhé řadě druhého zleva) spolu sloužili u 6. dragounského pluku v Enži a měli toho hodně společného, od vynikajícího vzdělání, dobrých jazykových znalostí, později se mělo ukázat, že je spojovala rovněž vášeň pro fotografování a automobilismus. V srpnu roku 1899 dorazil štáb pluku v čele s velitelem arcivévodou Františkem Salvátorem (1866–1939), s 3 eskadronami pluku a také bratrancem arcivévodou Jindřichem Ferdinandem do Welsu, kde se konalo cvičení pluku a brigády. Štáb se 4. a 5. eskadronou se následně přesunuly na manévry do Mattsee u Salzburku a na počátku září do Vöcklabrucku. 10. září dorazil arcivévoda Jindřich Ferdinand z Enže do hlavního města a následujícího dne se s císařem a ostatními členy panovnického domu účastnil zádušní mše za císařovnu Alžbětu ve vídeňském Hofburgu.

Následovala dvoutýdenní dovolená od 26. září do 6. října, na jejímž konci Victor Bauer obdržel od arcivévody na upomínku fotografii v rámečku s vlastnoručním věnováním. O průběhu společné dovolené toho zatím moc nevíme. V rakouské pozůstalosti Victora Bauera se však dochovaly další čtyři fotografie opatřené monogramem arcivévody. Na jedné z nich vedle arcivévody poznáme také Victora Bauera ve společnosti muže s knírem a buřinkou. Všichni spolu sedí na palubě lodi během plavby po řece. Podle jedné z fotografií, na níž je muž podepsán jako nadporučík Szybalski, víme, že se jedná o Thaddäuse Szybalského, který toho roku s mladíky sloužil u dragounského pluku č. 6 jako proviantní důstojník.

Oba mladíci se pohybovali také v Praze a odtud si krátce odskočili do Plzně, jak referuje Pragerblatt:

„Plzeň, 27. září. (Vysoká návštěva.) V sobotu v noci v nejpřísnějším utajení zde v doprovodu svého pobočníka barona Bauera dorazila Jeho císařská Výsost arcivévoda Jindřich Ferdinand a ubytoval se v hotelu Waldek. Příští den se pan arcivévoda prošel městem a prohlédl si továrnu na emailové nádobí, kde také navštívil vojenského kamaráda, který s ním sloužil jako jednoroční dobrovolník. Jeho císařská Výsost odcestovala odpoledním vlakem v 5 hodin zase do Prahy.“

Blížil se konec jejich společné dovolené a posledním místem pobytu se měl stát zámek rodičů Victora Bauera v Kuníně (zámek koupili v roce 1895 od lantkraběte Fritze z Fürstenberka, rytmistra c. k. 6. dragounského pluku). O návštěvě arcivévody pak píše Deutsche Volkszeitung für den Neutitscheiner Kreis:

„Kunín, 6. října. – Vysoká návštěva. – Včera odpoledne dorazila Jeho císařská Výsost, pan arcivévoda Jindřich Toskánský jako host majitele panství pana Victora rytíře Bauera do Kunína. Dnes odpoledne má pan arcivévoda Jindřich odtud zase odcestovat.“ Victor Bauer na památku od arcivévody obdržel fotografii s věnováním a moc si této památky pak považoval. Cesty obou se ale rozešly.

Victor Bauer po vojenské službě pokračoval ve studiu a promoval v roce 1901. Doktorát převzal ve své přehlídkové uniformě jako aktivní poručík – což bylo tehdy nanejvýš neobvyklé. Krátce na to se vypravil na velkou cestu kolem světa – navštívil Kanadu a USA a odtud se vydal na Havaj, do Japonska, na Samou, Jávu, Nový Zéland, do Austrálie, Indie, Malé Asie a Egypta. Po cestách se na dva roky stal vládním úředníkem u Moravského zemského sněmu, pak se vydal na další cesty a jako společník začal pracovat v podniku svého otce. Po smrti rodičů v roce 1911 stanul jako nejstarší v čele domu Bauerů a od 1. ledna 1914 na vlastní žádost jako nadporučík ze zdravotních a rodinných důvodů ze svazku armády vystoupil.

Arcivévoda Jindřich Ferdinand roku 1903 absolvoval ještě vojenskou sborovou školu v Innsbrucku a byl povýšen rovněž na nadporučíka. V roce 1906 požádal ze zdravotních důvodů o uvolnění z vojenské služby a začal studovat malířství u předních rakouských mistrů a naplno se věnovat svým uměleckým zájmům, především kreslení, malířství a fotografii. Již před válkou byl znám jako brilantní automobilista a nebo také pionýr fotografických záběrů z horkovzdušných balonů.

V roce 1919 se zřekl titulu arcivévody a práv člena habsbursko-lotrinského rodu a v morganatickém manželství se oženil s matkou svých tří dětí Karolinou Ludescherovou. Od roku 1912 až do své smrti pak s rodinou žil na zámku Flederbach u Salzburku. Zde se nadále věnoval svým uměleckým zálibám, a kromě skromné vojenské penze rodinný rozpočet vylepšoval prodejem svých uměleckých děl. Arcivévoda Jindřich Ferdinand Salvátor Toskánský zemřel v roce 1969 ve věku 91 let.

Arcivévodovu návštěvu Kunína obohacuje malá vzpomínka, kterou před lety vyprávěl vnuk Victora Bauera během našeho setkání v Salzburku: Po válce v Salzburku žila rovněž Margaretha Ruth (zvaná Pipsi), starší dcera Victora Bauera a ta se zde setkala s arcivévodu. Ptal se přirozeně na jejího otce, vzpomněl si také na návštěvu Kunína a jak svého kamaráda na památku obdaroval rovněž hodinkami. Pipsi arcivévodovi přiznala, že otcovy hodinky u sebe již nemá, neboť se oba mladíci v zámeckém lihovaru věnovali také konzumaci a Victor pak hodinky ztratil. Arcivévoda Pipsi věnoval hodinky nové….

Od roku 1890 si arcivévoda důležité události a své cesty zaznamenával do skicářů. Další zajímavosti v budoucnu tak může napomoci poodhalit arcivévodova pozůstalost. Čítá na 500 akvarelů, kolem 1000 kreseb a na 80 fotoalb, které jeho vnučka Helvig Jordis von Lohausen věnovala Salzburskému museu, sídlícímu v nádherně renovované Nové Rezidenci…