Připomeňme zde datum, které by nemělo v žádném případě upadnout do zapomnění. 11. dubna 1823 dorazil František Palacký, mladý, vzdělaný a sebevědomý muž do Prahy. Rozhodl se věnovat celý život dějinám svého národa a za tímto účelem se zde chtěl zdržet alespoň dva roky a věnovat se studiu pramenů k českým dějinám. Jak připomíná Palackého životopisec a znalec jeho života, dr. Jiří Kořalka, jedenáctý duben 1823 se stal tak významným mezníkem a skutečným přelomem v jeho životě, že Palacký považoval za vhodné připomenout 25. a 50. výročí tohoto dne roku 1848 a 1873 společnou oslavou se svými přáteli.
Zastávka v Kunvaldu
Díky Každodeníčku, který zanedbával od srpna 1820 a k jehož sepisování se naštěstí vrátil od ledna 1823, známe každý Palackého krok. Poté, co se vzdal místa vychovatele u hraběnky Csúzy v Dubníku, se odebírá do Bratislavy a po čtyřdenním pobytu se odtud vydává dále do Vídně. Zde tráví celý měsíc od 12. února do 11. března. Odtud již píše slavnému Josefu Dobrovskému o svém záměru jít do Prahy. Po rozloučení s Vídní následuje cesta domů do rodných Hodslavic. Tam jde ze Vsetína pěšky přes Pržno, na voze přes Meziříčí a Domorac a dorazí 18. března. V sobotu 22. března s paní Pilečkovou putuje do Nového Jičína. Odtud po obědě do Kunvaldu, dnešního Kunína. Zde na zámku Palacký studoval v letech 1807–1809 jako žák vzdělávacího ústavu hraběnky Walburgy.
Ve svém vlastním životopise Palacký na tuto dobu vzpomíná: „Přebýval sem půldruha léta u sládka Wernera, kterýž od otce mého dříví do pivováru kupovával,“ a pokračuje: „chodil sem do škol Kunvaldských, založených od Marie Walburgy, hraběnky Truchsesové na Zeilwaldburku, rozené Harrachové. Zde sem ve výborném svobodného ducha učení první základy vědomostí svých položil. Učitelé moji byli: Hraběnka sama, znamenitá paní, pak Jurende, Turek, Schneider, Richter, a jiní. Na poslední veřejné zkoušce zapsán sem byl sám pátý do zlaté knihy ústavu toho, a z rukou hraběnčiných dostal sem veřejně odplatu za pilnost, knihu o lásce k lidem. Byl to pěkná jarní čas života mého. Milován sem byl ode všech učitelův a domácích svých; zvláště ode staré paní Wernerky a jejích dvou dcer, učitelkyní v zámku; pak ode Turka kaplana, milostníka hraběnčina.“
„Fany. U hraběnky. U direktora Turka.“ Zapisuje si pak roku 1823 do svého Každodeníčku. Krátce se u jmen zastavme. Františka („Fany“) Wernerová (narozena 1787) byla dcerou panského sládka a jednou z prvních žaček hraběnčina vzdělávacího ústavu. Stala se pak učitelkou na hraběnčině ústavu. Karel Josef Jurende, tehdejší ředitel ústavu, si o ní, když přišel do Kunína roku 1806, poznamenal: „velice hodné, pilné 19tileté děvče, ... – děvče, které má dobré vlastnosti, ale příliš tiché, uzavřené, zcela klášterně něšťastné a Ochranovské. Zcela nezpůsobilá společenského styku. Stane se jednou znamenitou hospodyní, dobrou matkou. – Je solidní, spolehlivá a 6 ženských chovankyň ji miluje a velmi na ní visí, dobré znamení její trpělivosti a jejího vždy stejného způsobu zacházení. Tuto beru do ochrany.“
Také její starší sestra Terezie (narozena 1784) náležela mezi první žačky hraběnky, i ona byla učitelkou a roku 1810 se provdala za dalšího hraběnčina žáka a učitele na hraběnčině ústavu Antona Schneidera (1782–1846). Na něj Palacký také vzpomíná. Direktor Turek, u kterého se Palacký po návštěvě hraběnky zastavil, byl bratrem kaplana Josefa Turka, pozdějšího faráře a ředitele hraběnčina vzdělávacího ústavu, jak píše Palacký: „milostníka hraběnčina“. Ignác Turek se, po odchodu hraběnčina dlouholetého spolupracovníka a hospodářského ředitele Heinricha Teltschika do Nového Jičína, stal jeho nástupcem v Kuníně.
Když Palacký navštěvuje Kunín, nachází zde již velmi nemocnou a tělesně postiženou hraběnku (na stáří trpěla nehybností nohou). Atmosféra zde však je již úplně jiná, žije pouhou vzpomínkou na dávná šťastná léta v ústavu. Za všechny to vyjadřuje neodlučitelná a věrná společnice hraběnky, Fany Wernerová, která v lednu 1823 navázala znovu písemný kontakt se svým bývalým představeným Karlem Josefem Jurendem: „Ó! jak mnoho jsem již ztratila, co bylo tak drahé mému srdci a bylo tak těsně spojeno s mou volbou, mé dobré drahé rodiče, stejně jako mé oba starší hodné bratry, kteří zanechali tak mnoho nezaopatřených sirotků, jak hluboce mne to vše skličovalo...“ O svých bývalých žácích pak píše: „Tak se již několik z mých bývalých chovanců pokusilo mou lásku a námahu oplatit nevděkem. Ó! Takové zkušenosti hluboce a dlouze bolí,“ stěžuje si věrná hraběnčina společnice a jedním dechem pokračuje: „Častěji jsem již měla příležitost opustit Kunín, byly mi učiněny nabídky z několika míst, částečně zaopatřování, částečně také lepší zaměstnání, které bych snad vzhledem ke své volbě mohla přijmout. Pouze pocit vděčnosti za dříve prokázaná dobrodiní a z druhé strany má ubohá sestra, která musí žít se svým mužem v tísni, to byly pravé důvody, že jsem zůstala, nevěřím ale, že k mému štěstí!“ V dubnu Fany odpovídá na další Jurendeho dopis a končí: „Žiji tak sama, jedinou společností jsou děti kolem mne, mezi nimi je má práce a nikde jinde má chvíle pro oddech.“
Z Kunína odchází Palacký s Johannem Habernigem, tehdejším administrátorem katolické farnosti v Suchdole, a s Antonem Schneiderem do vedlejšího Suchdola nad Odrou. Tam nyní Palackého bývalý učitel Schneider působí jako hospodářský úředník hraběnky. Následující den v neděli se zde potká i s jeho manželkou a bývalou učitelkou Terezií. Jejich poměry líčí ve svém listu roku 1823 Jurendemu už zmiňovaná sestra Fany Wernerová a připomíná, že: „… Těmto ubožákům bylo rozličným způsobem ubližováno a pronásledováno. O! kdyby jim Bůh chtěl někde propůjčit nějakou lepší službu, jak moc si to přeji, to by s nimi bylo moje štěstí. Má sestra má dva chlapce, Gustava a Adolfa, a ještě dvě děvčata Mínu a Emmu. Starší již hraje umně na klavír a měl již jít na studia, ale k tomu chybí peníze.“
V Novém Jičíně
Po setkání pak na noc Palacký pokračuje do Nového Jičína. Nový Jičín navštěvuje zase v úterý 1. dubna. Do Každodeníčku si píše: „V divadle.“ Navštěvuje tedy divadelní představení, které se odehrává ve velkém divadelním a tanečním sále nad masnými krámy, zřízeném roku 1800, kde se od 20. let 19. století odehrávají rovněž německá představení v podání hostujících divadelních společností. Dnes v domě sídlí knihkupectví „Knihcentrum“ naproti bráně do místního zámku. Následujícího dne 2. dubna si Palacký poznamenává: „Ráno u Telčíků. Zpěv Frideričin.“ Nyní jej zastihneme již v budově zdejšího zámku. Heinrich Teltschik (1765–1828) stál po mnoho let věrně ve službách kunínské hraběnky. Nejprve jako důchodní, správce jejího velkostatku v Jeseníku nad Odrou, později inspektor jejího dalšího panství Bystré ve východních Čechách a vrchní úředník v Kuníně. Jurende si o něm po příchodu do Kunína napsal: „zcela galantní, solidní muž, který bere vše, co začne, vážně.“ Roku 1800 se oženil s Annou Eichertovou, dcerou správce bysterského zámku a komornou hraběnky, nyní tedy přesídlil a stal se vrchním úředníkem Tereziánského panství v Novém Jičíně. Jejich dítětem byla dcera Friderika Henrika (1801–1841), také ona jistě s Palackým navštěvovala vzdělávací ústav v Kuníně. O rok později se provdala za vdovce Jana Sarkandra Schussböcka (1766-1850), bohatého novojičínského kupce a majitele domu na náměstí. Jediný syn Jan Sarkander (1825-1856) zemřel mlád a dům dědila Friderična sestra Vilemína Teltschiková (1810-1865). Svobodná žena pracovala ve městě jako učitelka ručních prací a šířila dále odkaz hraběnky. Roku 1866 prodal dům její bratr Heinrich Teltschik (1806-1866) vrchní soudce v Mödlingu obchodníku Kasparu Robitschkovi (1816-1892. V domě na náměstí nyní sídlí restaurace a jídelna U Kocourků. Historie kunínské a novojičínské větve rodiny Teltschiků končí Richardem Teltschikem (1844-1939), váženým notářem a amatérským archeologem v rakouském Herzogenburgu.
3. dubna otec Jiřík Palacký doprovází syna Františka z Hodslavic k Bludovicím, bratr až do Nového Jičína. Na noc je František Palacký opět na zámku u Teltschiků, 4. dubna ráno se u nich loučí a vyráží na Prahu. Cesta vedla přes Brno a zde se 6. a 7. dubna setkává s bývalým učitelem a ředitelem vzdělávacího ústavu Jurendem. Do Každodeníčku si u něj německy poznamenal: „Gesellschafter,“ patrně jako narážku na to, že býval kdysi společníkem hraběnky. 11. dubna 1823 o půl jedenácté dopoledne dorazil do Prahy. Jeho hvězdná dráha může začít.
PhDr. Jaroslav Zezulčík