Chalupník Jiří Palacký začal v roce 1797 vyučovat v novostavbě své chalupnické usedlosti číslo 108, nicméně jako obcí zvolený kantor obcházel jednotlivá stavení již po odchodu učitele Josefa Frenštatského v roce 1786. O tři roky později pobíral od evangelické obce 80 zlatých ročního platu a kromě toho si od bohatších žáků vybíral každý týden školné ve výši 2 krejcarů (tzv. sobotáles). Mimo peněz mu náležel i deputát v podobě šesti sáhů palivového dříví a dvou měřic žita. Na rozdíl od okolních katolických triviálních škol, jejichž provoz byl částečně podporován hospodářským úřadem novojičínského panství v roli patrona, ležely veškeré náklady na provoz evangelické školy v Hodslavicích na bedrech zdejší obce. Ačkoliv se Jiří Palacký kromě vlastního hospodářství živil rovněž prodejem dřeva, trápil hodslavickou školu počátkem devadesátých let 18. století právě nízký deputát. Dne 30. března roku 1792 obdržel hejtman přerovského krajského úřadu dopis ze zámecké kanceláře novojičínského panství, v němž vrchní úředník Ondřej Mikuláš Křižan zdůvodňuje svůj postoj vůči evangelické škole v Hodslavicích. Ta údajně požádala o deputát palivového dříví ve výši dvou dolnorakouských sáhů, což však odporovalo dosavadní praxi. Křižan zdůraznil, že nekatolické školy si vytápí na vlastní náklady místní obec. Přerovský krajský hejtman odepsal 2. května z Hranic, odvolal se na nařízení moravskoslezského gubernia a potvrdil rozhodnutí novojičínského vrchnostenského úřadu.
Zkušenosti vrchnostenských úředníků novojičínského panství z prvních desetiletí po publikování Všeobecného školního řádu (1774) dokládají značnou míru improvizace, s níž jednotlivé obce k vzniku škol přistupovaly. Až příliš ideální normy tereziánského řádu pro stavbu a zařízení interiéru školních budov byly v kontextu severomoravského venkova na sklonku 18. století jen těžko realizovatelné. Úřady předpokládaly, že obce počet tříd přizpůsobí učitelům a žáci nesměli být rušeni hospodářským provozem či řemeslem prováděným učitelem nebo jeho rodinou. Text řádu zdůraznil, aby byly učebny zejména venkovských škol odděleny od soukromého bytu kantora. Třídy měly být prostorné, světlé, dostatečně vytopené a obec musela dbát také na vhodný nábytek. Všeobecný řád zmiňoval lavice, stoly, tabule a uzavíratelné skříně na knihy. Konkrétní podobu učebny, která byla od roku 1796 umístěna v světnici chalupnické usedlosti Jiřího Palackého, si lze představit s ohledem na tehdejší běžné vybavení venkovských domácností. V těchto podmínkách vyučoval evangelický kantor až do roku 1820, kdy se místní obec rozhodla postavit vlastní školní budovu, a to ze dřeva zbourané dřevěné modlitebny. Popis zdejší školy se nedochoval, nicméně se lze inspirovat dochovanými účty okolních triviálních venkovských škol z přelomu 18. a 19. století. Dne 1. března roku 1796 vystavil obci Žilina účet místní truhlář Matyáš Michel, který pro zdejší učebnu vyrobil černou školní tabuli včetně police („Stellasch“), dále vyvýšený stupeň k policím pro učitele, stůl se šuplíkem a židlí a nakonec třináct školních lavic. Odhad nákladů truhlářského mistra Franze Gebauera a zámečníka Johanna Heinricha dokumentují vybavení triviálních škol na novojičínském Dolním a Horním předměstí v roce 1792. V učebně školy na Horním předměstí stálo na jižní straně sedm řádných jeden sáh a pět stop dlouhých lavic včetně psacích stolů a vedle dveří potom ještě tři lavice dlouhé čtyři stopy. Celkem 3 zlaté zaplatila novojičínská obec za stupeň pro učitele, který byl dva sáhy dlouhý, stopu vysoký a tři stopy široký. Pro kantora byl vyhrazen menší stůl či stolek („Ein Tüschel eben vor Lehrer“). V učebně stála rovněž truhla na knihy. Rozpočet z roku 1810 alespoň částečně dokumentuje podobu triviální školy z Veřovic, která stála v obci patnáct let, nicméně nevyhovovala podmínkám tereziánského řádu. Zděná školní budova byla sloučená s chlévy, kde kantor choval krávy a prasata. V roce 1810 strhli původní doškovou krytinu a na střechu položili šindel.
Kromě úřadu evangelického učitele zastával Jiří Palacký v Hodslavicích rovněž práci obecního písaře, obchodníka se dřevem, provozoval povoznictví a hospodařil na chalupnické usedlosti, v níž až do roku 1820 současně vyučoval. Z doby dětství Františka Palackého se nedochovaly o vzhledu otcovy chalupy a jejím hospodářském zázemí žádné bližší zprávy a tak lze nahlédnout do usedlosti jeho strýce, otcova bratra Ondřeje. Tento příležitostný tkadlec hospodařil rovněž jako chalupník a inventář sestavený po jeho smrti v roce 1813 dokumentuje majetkové zázemí rolnické rodiny v této podhorské obci. V srpnu téhož roku zanechal Ondřej Palacký své ženě Rozině v chlévě krávu a prase. Ve stodole měřici pohanky, deset měřic brambor, třicet snopů ovsa a čtrnáct měřic žita. Při stavení se nacházel jeden malý vůz, sáně a dvoje kolečka či trakaře („2 Taczken“). Dále nářadí, které bylo po ruce k běžným pracím: malá pila, poříz, čtyři vrtáky, sekáč (majzlík), pilník, dva srpy, jednoruční sekera, lopata a motyka. Součástí vybavení domu byly rovněž dvoje troky a dva menší sudy. Ve světnici zanechal rovněž tkalcovský stav, za nějž zasedal především v zimě, když pominuly zemědělské práce. Z jeho šatníku se dochoval modrý kratší kabát, kožich, vesta, vycházkový kabát, dva páry kalhot, holínky, klobouk a tři košile. Nicméně kromě hospodářství zanechal Ondřej své ženě i dluhy. Především nevyrovnal účty s bratrem, hodslavickým kantorem a příležitostným obchodníkem Jiřím Palackým, jemuž nesplatil osm zlatých za dodané dřevo. Dalšímu bratrovi Václavovi dlužil 30 zlatých za obilí a blíže neurčené naturálie. Pozůstalostní spis chalupníka Ondřeje Palackého, dokumentující poměry v chalupnické usedlosti, tak alespoň částečně nahrazuje nedochované „hodslavické svědectví“ Františkova otce Jiřího, který odhalil své majetkové poměry až jako hospodář na fojtství v Zubří. Když ve svých 52 letech zemřela v listopadu roku 1822 v chalupě číslo 108 matka Františka Palackého Anna (rozená Křižanová), zanechala kromě jedné krávy totiž pouze inventář se soupisem šatníku. Po její smrti si v rámci obecní dražby sousedé odkoupili jednu zelenou a tři modré sukně, kožich, zástěru, dvanáct košil, dvoje páry punčoch, střevíce a pět čepců. O vybavení domu se však její pozůstalostní spis nezmiňuje.
O chalupnické usedlosti Jiřího Palackého se v prvních desetiletích 19. století velmi stručně zmiňují i hodslavické gruntovní knihy. Obecní písař a evangelický učitel ji postavil v roce 1796 na pozemku o výměře necelých tři sta čtverečních sáhů, a to v trati nazývané Horní kopec, v místech stezky pro dobytek. Zmínka o chalupě postavené částečně „z dobrého materiálu“ a dřeva naznačuje, že Jiří Palacký použil koncem 18. století na stavbě kámen a cihly.