PRAVĚKÉ KOPŘIVOVÉ ŠATY
Ženský kopřivový oděv, především pro uplatnění širší škály artefaktů, představujeme ve dvou rovinách. Ta první je čistě ženská – jsou to šaty pro ženu věnující se sběru, zemědělským pracím a dalším činnostem charakteristickým pro postavení žen v mnoha archaických společnostech. Druhá na základě přibývajících nálezů pohřebních situacích ukazuje ženu i v pozici lovkyně.
Při projektu „Pravěké“ kopřivové šaty jsme se zaměřili především na užitnou funkci kopřivových textilií a jejich praktické využití v běžném životě a při každodenní práci, sběru, sklizni, lovu… Proto kopřivové šaty jsou především funkčním oděvem, který má za úkol chránit a také hřát. Tyto šaty vychází ve své podstatě z principů rohoží, které nacházely široké uplatnění při zateplení lidských příbytků i ochraně lidského těla. A tyto šaty, byť střihově vypadají velmi moderně, jsou vlastně dvě rohože sešité k sobě pomocí dvou pruhů jelenice vyčiněné zvířecími mozky. Také ostatní zhotovené doplňky využívají praktické vlastnosti kopřivového lýka někdy v kombinaci s jiným materiálem zejména lipovým lýkem či lesní trávou.
Poznatky o nejstarších evropských kopřivových tkaninách uplatňovaných často jako pohřební textilie a ve spojitosti s různými etnografickými paralelami vyvolávají úvahy o magickém či rituálním kontextu, který je bezpečně doložen v rámci tradiční lidové evropské kultury. Výskyt žahavých kopřivy na hranicích osvojeného prostoru v rámci sídel, kde se soustředily odpadky či stavělo oplocení, nebo na místech cílených skládek odpadků, mohl vzbuzovat zájem z různých důvodů. A to buď proto, že na těchto místech s dostatkem živin rostlo mnoho kopřiv poskytujících kvalitní vlákno a nebo mohl být důležitý právě onen magický kontext. Kopřivy se možná také v hojnější míře vyskytovaly na různých rituálních okrscích, kde docházelo v rámci obřadů ke koncentrování značného množství potřebných živin. Rozhodně úhel pohledu na toto vlákno i produkty z něj vyrobené musel být ovlivněn skutečností, že šlo o divoce rostoucí rostliny, se kterými byl kvůli jejich žahavosti nesnadný kontakt. Vedle kvality vlákna spočívající v pevnosti a jemnosti mohla mít svůj význam v estetické i symbolické poloze bílá barva. Kopřivové vlákno se totiž již při denním světle velice rychle vybělí a tak i jeho zabarvení patrně představovalo důležitý faktor. Proto jsme tuto magickou rovinu zohlednili alespoň v podobě malého amuletu zhotoveného ze sněhobílých velmi tenkých kopřivových nití.
ZPRACOVÁNÍ KOPŘIVOVÝCH VLÁKEN
Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), dorůstá výšky 50 až 150 cm (výjimečně 200 cm). Jedná se o vytrvalou bylinu, která ačkoliv bývá považována za expanzivní druh, má široké využití a také poskytuje velmi kvalitní textilní vlákna.
Vlákna kopřivy dvoudomé působí na omak velmi příjemně a měkce. Jejich důležitou vlastností je vysoká pevnost, nízká hmotnost a jemnost. Díky tomu, že jsou dutá, umožňují hromadění vzduchu, čímž dochází k vytvoření přirozené izolace. Na rozdíl od produktů z jiných lýkových vláken není kopřivový textil na dotyk chladivý, ale lehce hřejivý. Kopřivová vlákna jsou jen málo pružná, v přízi nechlupatí, snadno sají vodu a následně rychle schnou. Jejich přirozená barva se pohybuje od krémově bílé až po šedou.
Kopřivová vlákna obsažená v lýku rostliny patří stejně jako u lnu, konopí, bavlny či juty mezi celulózová. Oproti lnu a konopí obsahují kopřivová vlákna mnohem větší množství ligninu a pektinu, a proto je nízká jejich výtěžnost a vysoká náročnost při úpravě. Aby mohla být vlákna upravena do přadné podoby, musí být narušeny pektiny slepené takzvaným rostlinným klihem a v co největší míře odstraněny.
Pro výrobu šatů i dalších kopřivových doplňků byly použity jak suché kopřivové stonky sbírané v zimě, tak čerstvé kopřivy sklizené v letním období. Suché kopřivy, ať již shromážděné v zimně anebo rosené a sušené ty letní, jsme sloupli. Následovalo zdlouhavé a pracné rozvolnění lýka pazourkovým úštěpem, dřevěným nebo kostěným nožem, ale také zvířecím žebrem či čelistí. V některý případech jsme již vlákno nečesali, ale hned jsme ho stáčeli do nití. Pro jemné nitě bylo potřeba uskutečnit česaní na hřebenu z trnů trnky, ježčí kůži nebo i strboulu štětky soukenické. Nitě jsme vytvořili několika základními způsoby od jednoduchého kroucení pouze v ruce až po stáčení na dřevěném háčku a předení na různých typech vřeten (samorostlých i s keramickým či kamenným přeslenem). Těmito postupy bylo možné vytvořit nitě velmi rozdílné kvality a hrubosti vhodné na výrobu šňůr a provázků i různých textilií.
Na kopřivové šaty bylo použito i čerstvé lýko kopřiv, které jsme bezprostředně po sklizni ještě před zavadnutím stonků sloupli a okamžitě v prstech či za pomocí hřebenu z trnů trnky rozdělili na tenké proužky a stočili za použití samorostlého háčku do silných nití. Tyto na výrobu časově nenáročné nitě, ať skané či neskané, jsme použili zejména na výrobu hrubých pletenin.
EXPERIMENT S KOPŘIVOVÝMI ŠATY
Výstava „Pravěké“ kopřivové šaty je založena na experimentech Centra tradičních technologií Příbor. Zhotovený a prezentovaný oděv nepředstavuje rekonstrukci ani nijak historicky konkrétně cílenou konstrukci zařazenou do určitého období či kultury doby kamenné. Jedná se o intenzivní pokusy s kopřivovým lýkem vycházející z poznatků, indicií, hypotéz a dokladů z mladšího paleolitu, neolitu i doby bronzové. Cílem bylo důkladné prozkoumání a praktické ověření možností zpracování kopřivového vlákna pomocí primitivních nástrojů doložených z archeologických nálezů či popsaných u pozdějších archaických etnik. Během práce na šatech a nezbytných doplňcích jsme se zaměřili na rozpoznání vlastností kopřivového vlákna a také na možnosti a limity jeho opracování. Důležité bylo i posouzení celé řady aspektů jako je z dnešního úhlu pohledu časová náročnost, pracnost a nároky kladené na cvik, rutinu i šikovnost. Podstatou celého projektu pak bylo rozšíření především technologického poznání včetně vyhodnocení funkčnosti a také estetického hlediska.
Při práci na oděvu i dalších součástkách byly využity doložené technologie a artefakty a pro nezbytné doplnění se pracovalo také s etnografickými analogiemi. V žádném případě se nejednalo o volnou tvorbu, ale o experimentování, zkoušení a ověřování. Podstatou celého projektu bylo také získání potřebných zkušeností a určité rutiny, bez kterých se žádné další experimenty dělat nedají. Během všech prací a experimentů nebyly použity žádné „moderní“ technologie ani kovové nástroje. Pracovali jsme čistě ručně pouze s dřevěnými, kostěnými a kamennými nástroji velice zdlouhavým a pro nás časově náročným procesem.
Z textilního hlediska není na šatech ani žádných součástkách použito tkaní (pomocí prošlupu), ale pouze techniky pletení, vázání, splétání a kroucení. Jako základní východisko jsou zde uplatněny jednoduché techniky využívané při pletení košíků a rozmanitých nádob z rostlinného materiálu, při výrobě rohoží, provazů a šňůr. Šaty jsou zhotoveny jednoduchým oplétáním osnovy. Dále je hojně využito oplétání osnovy pomocí dvou útků. Z dalších použitých technik jsme upotřebili síťování, pletení na rámu (krosienka), spirálové pletení a drhání.
Výsledkem je plně funkční ženský oděv reflektující středoevropský pravěk, a to zejména období neolitu a eneolitu s jistými odkazy na potencionální využití a zpracování kopřivového vlákna v mladém paleolitu, mezolitu i době bronzové. Určitá inspirace je zde i mimoevropskými archaickými kulturami. „Pravěké“ kopřivové šaty tedy především představují potencionální možnosti použití kopřivového vlákna, ale také lipového lýka a trávy.
NĚKOLIK NEJSTARŠÍCH DOKLADŮ POUŽÍVÁNÍ KOPŘIVOVÉHO VLÁKNA
Prehistorických dokladů o používaní kopřivového vlákna je sice velmi málo, ale v současné době jich stále přibývá. Na sklonku 90. let 20. století vyvolal značný ohlas a následnou diskusi průzkum mladopaleolitických keramických hrudek objevených na lokalitách Pavlov a Dolní Věstonice. Na malých úlomcích starých cca 25–30 tisíc let se nalezly otisky stáčených vláken, a to jak uzlíků, tak složitějších, křížících se velmi jemných nití. Na výrobu nití mohly být použity různé materiály, ale nejčastěji vědecké úvahy směřují ke kopřivovému lýku. Pylové analýzy sice prokázaly výskyt kopřivy a velké skládky kostí u loveckých sídlišť představovaly ideální podmínky pro výživu vzrostlých kopřivových porostů, ale samozřejmě mohlo jít o zcela jiné materiály.
Pro využití kopřivového vlákna v mezolitu hovoří mnohé pazourkové nástroje, u kterých metoda trasologie potvrdila jejich používání na úkony typické pro opracování kopřivového lýka. Z českého prostředí pochází nález 7 tisíc let starého provázku z neolitické studně ve Velimi. Ten byl s největší pravděpodobností zhotoven z lýka kopřiv.
Bezpečně doložené jsou velmi tenké nitě z kopřivového vlákna použité při upevnění ptačích letek na šípech. Ty měl ve své výbavě mediálně dobře známý pravěký muž Ötzi (objevený v ledovci v oblasti Ötztalských Alp), který žil před 5 000 lety.
Více hmotných archeologických nálezů kopřivových textilií pochází z doby bronzové. Jedinečným dokladem využívání kopřivového vláka je například velký soubor textilií včetně samotných nití z naleziště Must Farm v Anglii. Jedná se o osadu z doby bronzové, kterou před třemi tisíci lety zničil požár způsobem, který pomohl uchovat karbonizované artefakty. Jemná kopřivová tkanina byla objevená i na sídlišti Voldtofte v Dánsku. K jejímu zhotovení došlo mezi lety 940 až 750 př. n. l. a nacházela se v jedné z nejbohatších hrobových výbav z doby bronzové, které dosud byly v Dánsku prozkoumány.
S jistotou potvrzené nálezy textilií z kopřivových vláken z území České republiky jsou až z období raného středověku a byly objeveny na velkomoravské sídelní aglomeraci Břeclav-Pohansko. Tyto velkomoravské tkaniny měly jemnou vazbu zhotovenou z jednoduchých, velmi tenkých neskaných nití.
MIMOEVROPSKÉ ETNOLOGICKÉ INSPIRACE
Při zamýšlení se nad nejstaršími podobami zpracování kopřivového vlákna nám poskytují zajímavá srovnání informace zaznamenané u mimoevropských etnik a archaických společenstev. Pevnou a kvalitní přízi z kopřiv zhotovovaly ještě ve 20. století například některé indiánské kmeny v Severní Americe a domorodá etnika na Sibiři.
U indiánské populace Selišů bylo zdokumentováno, že její příslušníci přistupovali ke kopřivám velmi aktivně a využívali je v hojné míře. Získávali z nich léčivo, barvivo a především vlákno. Kopřivové lýko ručně loupali, následně sušili a na velkých vřetenech stáčeli do příze. Tu vytvářeli většinou ze dvou nití. Selišové z kopřivových vyráběli jak udice, tak plně funkční rybářské a kachní sítě, které musely být velmi odolné. Obdobně využíval kopřivy například kmen Skagitů. Z kopřivové příze příslušníci těchto etnik také tkali a zhotovovali textilie. Kopřivy a vlákno z nich měly v oblibě další indiánské kultury. Například Odžibvejské ženy nosily pod šaty sukně utkané z kopřivového vlákna. Právě u populací žijících u Velkých jezer na pomezí USA a Kanady je doloženo používání těchto vláken na výrobu tkanin i obuvi.
Zpracování kopřivového vlákna indiány žijícími na severozápadním pobřeží mělo následující technologický postup. Sběr kopřiv probíhal na přelomu léta a podzimu. Vybírali vysoké rostliny s co nejtlustšími stonky, ty zbavili listí a podélně je půlili a stahovali z nich lýko. To čistili a zvláčňovali přetahováním přes zvířecí kosti. Dále lýko tloukli a jednoduchým způsobem rozčesávali. Na závěr vlákno stáčeli v dlaních nebo na vřetenech. Využívali dva druhy kopřiv Urtica gracilis (Slender Nettle) a Laportea canadensis (Wood Nettle), které jsou vlastnostmi i vzhledově velmi podobné evropské kopřivě dvoudomé.
Podobná situace byla u sibiřských etnik. V ruských muzeích se nachází značné množství oděvního textilu z kopřivového vlákna původem ze sibiřského prostoru, kde se dlouho (až do 20. století) dochovaly postupy zpracování lýka této rostliny. Sibiřští Chantové sbírali kopřivy na podzim po prvním mrazu, kdy už nepálily. Shromážděné stonky jednoduchým odrhnutím odlistili a uložili na proschnutí pod střechy chat. Po pozvolném vysušení je pomocí jednoduchého nástroje s dlouhou zahrocenou hranou nalámali a údery dřevěné paličky postupně uvolňovali vlákno od dřevitých stonků. Následovalo důkladné vytření (potěrání) dřevitých zbytků a tvrdé svrchní vrstvy lýka pomocí dřevěného či kostěného nože (třepačky), rozčesání hřebeny a spřádání. Na změkčení a bělení používali louh získávaný z popela, ve kterém přízi vyvářeli.
Text: Václav Michalička
Foto: Petra Vidomusová