Proto jsme se na otce zeptali nejstaršího syna Jiřího Hlacha, Jiřího Hlacha mladšího.
Vyprávění se uskutečnilo symbolicky (i když vlastně neplánovaně) přesně rok poté, kdy byl Jiří Hlach starší v Kopřivnici naposledy. Jako každým rokem navštívil se svým synem v září 2020 Tatra Veterán Rallye Beskydy. Jiří Hlach mladší zavzpomínal, jak emotivní akce to tenkrát pro tatínka byla. Po dlouhé době se opět setkal s Drtikolkou, kterou spolu s téměř celou svou sbírkou prodal Tatře. Svou Drtikolku téměř nepoznal. Když ji viděl poprvé na zemědělské usedlosti, byl to vrak – o oranžové barvě se téměř nedalo mluvit. Pan Hlach mladší vzpomínal na břízu, která vozem prorůstala. Jeho tatínek ji koupil, protože ji chtěl zachránit před „šroťákem“… A to se mu povedlo. Základní péči dostala u svého nového majitele, úplně nový kabát pak díky renovaci v Tatře pod vedením pana Ondřeje Skácela. Na Tatra Veterán Rallye Beskydy ji viděl po letech opět znovu. A letos se do ní, do „tátovy“ Drtikolky, po roce posadil v našem muzeu i pan Jiří Hlach mladší.
Poprvé Jiří Hlach mladší navštívil Muzeum nákladních vozů Tatra v květnu při slavnostním příjezdu Slovenské strely. Bylo to po letech první a dojemné setkání se všemi „tátovými“ vozy. Líbily se mu vyleštěné exponáty i muzeum. O to větším dojmem na něj zapůsobilo, jakých změn dostály interiéry muzea od jeho první květnové návštěvy.
Pro Jiřího Hlacha staršího byla auta a především tatrovky bez nadsázky celý jeho život. Snad poprvé se setkal se značkou Tatra již v dětství, kdy jeho tatínek jezdil starou Tatrou 12 pro mléko. O mnoho let později si typově stejné auto našel ve Frýdku-Místku. I tento exponát je v novém muzeu k vidění.
Svůj vytříbený vkus pan Hlach dokázal i svým prvním vozidlem, které si pořídil. Šlo o luxusní kousek – Mercedes 290. Jedná se o typově podobný model kabrioletu, ve kterém byl spáchán atentát na Reinharda Heydricha. Bohužel i tohoto se musel zbavit. I přes to, že mezi jeho první sběratelské kousky patřily především osobní vozy a motorky, časem se soustředil na náklaďáky, a to především na značku Tatra. Mezi jeho nejoblíbenější auta patřily obecně T 111, tou nejoblíbenější je valník a červeno-bílá sklápěčka, kterou vystavujeme v našem muzeu. Jsou to ale také Tatry 805 či 813. Z osobních tatrovek to byly 603 nebo 613, kterými před sametovou revolucí jezdil.
I přes to, že pan Hlach za svůj život nasbíral tolik vozů značky Tatra, pár vytoužených kousků se mu sehnat nepovedlo. Třeba originální vůz generála Čepičky – Tatru 803, kterou našel u Prahy u sběratele, který mu deklaroval původ vozu. Nicméně se nakonec zjistilo, že vůz je pouze kopií vyrobenou podle fotografie, a tak pan Hlach s těžkým srdcem od koupi odstoupil.
Jiří Hlach mladší si na památku na tatínka a na své dětství ponechal krásnou Tatru 805 i s jejím příběhem. Původně vůz vyrobený pro filmové ateliéry sloužil jako maskérna, posléze šatna, než ho získal letecký mechanik, který si „osmsetpětku“ přestavěl na obytný vůz. Kvůli rybaření v ní přes sezonu přespával nad orlickou přehradou v lese, kde si T 805 zaparkoval. Když vůz získal Jiří Hlach, bylo jeho synovi devět let. Jiří Hlach mladší stále rád vzpomíná na všechny dovolené a krásné rodinné chvíle, které s rodiči a starší sestrou v autě prožili. Ještě dnes občas svou T 805 provětrá. Před dvěma roky získal Jiří Hlach mladší 2. místo na „Cestě kolem Světa“. Místní akce pořádaná kolem třeboňského rybníka soutěžící prověřuje nejen v orientační jízdě, ale i ve vědomostních a manuálních dovednostech.
Díky svému otci Jiří Hlach s tatrovkami nejen vyrůstal, ale vytvořil si k nim i vřelý vztah. Vypráví, jak jeho otec svá auta hledal na jaře a na podzim, kdy jsou stromy bez listí. Když měl štěstí, pak si pro vyhlédnuté auto jeli oba Tatrou 613. Nové nákladní vozy získával především prodejem svých prvních nasbíraných veteránů – osobních vozů. Po revoluci chtěl na svém pozemku postavit nové prostory pro svou sbírku, ale to mu bylo bohužel znemožněno. Časem se mu po strastiplném hledání naskytla možnost pronájmu výrobní haly v Trhových Svinech, kde vytvořil muzeum. Po skončení nájemní smlouvy však o střechu nad svými vozy přišel. Pan Hlach začal pro své náklaďáky hledat „nový domov“. Téměř uspěl u Národního muzea, to by však odkoupilo pouze vybrané kousky. V té době zavolal svému známému, snad aby si „vylil srdíčko“, snad pro radu... Naštěstí jím nebyl nikdo jiný než tatrovácký konstruktér Ing. Ondřej Skácel. A dále už to znáte... Byla to záchrana celé Hlachovy sbírky.
A ještě jedna zajímavost na závěr: Mezi prodávanými vozy, o které se jednalo, nebyla Tatra 128. Tatra o ni měla velký zájem, a tak ji vyměnila za tři vozy, které byly součástí prodávané Hlachovy sbírky. Panu Hlachovi mladšímu tak zůstaly Gaz, Zetor 25 a Husar. A návštěvníci Muzea nákladních automobilů Tatra se mohou kochat pohledem i na tento temně zelený exponát T 128.
Kateřina Mokryšová