Hanuš Ringhoffer
*3. ledna 1885 Smíchov, Rakousko-Uhersko
†31. 12. 1946/1. 1. 1947? Neuburxdorf u Mühlbergu na Labi, Sovětská okupační zóna
... byl posledním ze čtyř dětí velkoprůmyslníka, podnikatele a velkostatkáře Františka III. Ringhoffera a jeho ženy Františky Ringhofferové, rozené Kleinové. Měl dva starší bratry Františka a Alfreda a sestru Leopoldinu. Dne 25. 1. 1885 byl pokřtěn jako Johannes Baptist Emanuel Victor Maria Freiherr von Ringhoffer.
Tento vystudovaný právník (1903–1908 absolvoval Právnickou fakultu německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze) působil od roku 1909 v rodinném podniku firma F. Ringhoffer. Po akcionování části Firmy F. Ringhoffer a vzniku Ringhofferových závodů a. sp. v roce 1911 se stal členem správní rady. Jeho kariéru v rodinném podniku přerušila I. světová válka, kterou strávil v řadách rakousko-uherské armády. Po jejím skončení zastával od roku 1919 post generálního ředitele Ringhofferových závodů a. sp.
Ve dvacátých a třicátých letech se Hanuš Ringhoffer aktivně podílel na rozvoji podniků rodiny Ringhofferů. Právě jeho schopnosti a práce stály za jejich transformací na druhý největší průmyslový koncern v Československu po Škodových závodech. Společně se svým bratrem Františkem byli iniciátory ovládnutí Kopřivnické vozovky a. s., pozdější Závody Tatra a. spol., Moravskoslezské vozovky a dalších průmyslových závodů. Jedním z nejvýraznějších výsledků jeho činnosti byla fúze s kopřivnickou Tatrou v roce 1936 a vzniku akciové společnosti Závody Ringhoffer – Tatra.
Kromě činnosti v ringhofferovských podnicích byl Hanuš Ringhoffer v období 1. Československé republiky členem mnoha podnikových správních a bankovních rad – jednalo se například o firmy jako byly Severní dráhy Ferdinandovy, Magnesit-Industrie A. G. Bratislava (Magnezitový priemysel účastinná společnost), Akciová společnost dříve Závody Škoda v Plzni, Elektrotechnická továrna J. Sousedík akc. spol., Moravskoslezská vozovka a. s., Česká akciová továrna na dýhy, Philips akc. spol. v Praze, Česká eskomptní banka. V roce 1926 byl zvolen za německé průmyslové akcionáře do bankovní rady Národní banky Československé, kde působil až do německé okupace v březnu 1939. Následně byl členem bankovní rady Národní banky pro Čechy a Moravu. Podílel se zde na činnosti jako člen valutové a kreditní sekce bankovní rady. Od roku 1926 se také stal členem Československé ústřední rady železniční, která fungovala jako poradní sbor ministra železnic.
Období okupace český zemí
Po okupaci českých zemí se postavení Hanuše Ringhoffera v rámci koncernu a rodiny změnilo. Společně s bratrem Františkem získali říšské občanství a oba byli od 1. 4. 1939 členy Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). Hanuš navíc v létě 1939 požádal o vstup do Schutzstaffel (SS). Jeho žádost byla dlouhodobě posuzována ze strany představitelů NSDAP jak v protektorátu, tak v německé říši. Bezpečnostní služba (Sicherheitsdienst, SD) jeho osobu několikrát podrobně prověřovala, jeho žádost o vstup do SS v listopadu 1939 nakonec osobně zamítl Heinrich Himmler.
Dle prostudovaných dokumentů mělo na toto rozhodnutí vliv působení Hanuše Ringhoffera v kulturních spolcích v období let 1918–1938, stal se členem Německého divadelního spolku (Deutschen Theaterverein), od roku 1937 jeho předsedou. Nejvíc mu asi přitížilo členství v německém recesistickém spolku „Schlaraffia“. Tento spolek byl v nacistickém Německu chápán jako krajně podezřelá židovsko-liberální společnost a příslušnost k ní byla ze strany nacistických bezpečnostních orgánů hodnocena krajně negativně. K jeho věrohodnosti v očích nacistů nepřispělo ani členství v prestižní Mezinárodní diplomatické akademii v Paříži (Academie Diplomatique International), a dokonce ani jeho působení na pozici honorárního konzula norského království v Československu.
Na začátku okupace však Hanuš Ringhoffer nepociťoval ze strany nacistických orgánů nějakou negaci vůči své osobě. Dále zastával významné posty ve správních radách průmyslových podniků, hospodářských, uměleckých, kulturních a výchovných institucí. Navíc po smrti bratra Františka Ringhoffera na konci roku 1940 zaujal jeho místo a zastával rozhodující pozici v rámci koncernu Ringhoffer – Tatra. Od konce roku 1941 byl členem správní rady Ústavu pro hospodářský výzkum jako nominant Národní banky pro Čechy a Moravu. Dle svědectví jeho známého Dittera von Dittersdorff udržoval Hanuš Ringhoffer dobré kontakty s představiteli nacistického Německa již před mnichovskou dohodou v roce 1938. Na počátku okupace, tedy po 15. 3. 1939, pak navázal kontakt s říšským protektorem Konstantinem von Neurathem a jako uznávaný odborník na automobilovou výrobu se účastnil schůzky s Hermannem Göringem. Společně projednali Hanušovo užší zapojení do okupačení hospodářské správy, které trvalo po celou dobu protektorátu. Zájem o spolupráci s ním měly nejvyšší říšské vojenské a hospodářské orgány, které ho zvaly k mnoha důležitým jednáním a rozhodování o hospodářských opatřeních v protektorátu. Spolupráce byla zaměřena na organizaci automobilové výroby v protektorátu. Říšský ministr pro výzbroj a munici Fritz Todt Hanuše Ringhoffera v průběhu srpna 1941 uvedl do funkce zplnomocněnce pro automobilovou dopravu v Čechách a na Moravě (Bevollmächtigter für das Kfraftfahrwesen in Böhmen und Mähren).
Podle zprávy Generálního zbrojmistra Luftwaffe (Generalluftzeugmeistra) Ernsta Udeta, který patřil do okruhu Hanušových známých, měl být jmenován pověřencem pro zbrojní výrobu v protektorátu (Wehrwirtschaftsführerem). Zpráva SD v té době charakterizovala Hanuše jako vlivného německého velkoprůmyslníka, který je ze strany říšských hospodářských úřadů žádán o radu v záležitostech protektorátního hospodářství a průmyslu. Jako příklad byli uváděni zástupci Dresdner Bank, kteří prováděli arizaci bank v protektorátu a kteří „machen keine Transaktionen ohne Besprechungen mit dem Freiherrn von Ringhoffer“ (neprovádějte žádné transakce bez jednání se svobodným pánem Ringhofferem).
Jeho pozice byla velice silná a neohrozilo ji ani jeho vyloučení z NSDAP, ke kterému došlo v průběhu roku 1942. Na přelomu let 1941–1942 čelil Hanuš Ringhoffer obvinění ze strany místního skupinového vedoucího NSDAP v Kopřivnici Holleka, protože v žádosti o vstup do NSDAP zatajil informace o svém členství v již zmíněné Mezinárodní diplomatické akademii a že patřil mezi držitele francouzského vyznamenání Důstojník čestné legie (Officier de la Legion d´honour). Tato obvinění mu byla nakonec prokázána a na jejich základě byl 3. 6. 1942 vyloučen stranickým soudem z NSDAP.
I přes tento politický problém zůstal Hanuš Ringhoffer v přízni nástupce Fritze Todta na místě ministra pro výzbroj a munici Alberta Speera. Ten ho v polovině roku 1942 nominoval na post pověřence pro zbrojní výrobu v protektorátu (Wehrwirtschaftsführer). Tato kandidatura však vyšla pro odpor představitelů nacistické strany v protektorátu a v Říši naprázdno. Na počátku roku 1943 si však ministr Speer svou vůli prosadil a jmenoval Hanuše Ringhoffera do funkce oblastního komisaře hlavní komise pro motorová vozidla v protektorátu.
Do konce II. světové války se Hanuš Ringhoffer aktivně podílel na řízení koncernu Ringhoffer – Tatra. V době květnového pražského povstání však Hanušova kariéra vzala za své. Byl za své kontakty s představiteli německé protektorátní správy povstalci uvězněn ve svém bytě v ředitelské budově Závodů Ringhoffer-Tatra na Smíchově.
Poválečné osudy
Po skončení druhé světové války pobýval nějakou dobu v domácím vězení. Nakonec byl od srpna 1945 internován v táboře v Modřanech a od 20. 2. 1946 v táboře na Hagiboru. Během této internace byl přidělen na výpomoc do Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. Zde byl 22. 7. 1946 zadržen pracovníky Státní bezpečnosti, a ještě téhož dne předán na hranicích sovětské okupační zóny v Německu orgánům NKVD. Poté byl vězněn v Drážďanech a nakonec byl 15. 8. 1946 převezen do Speciálního tábora NKVD číslo 1 Mühlberg, ležícího v Neuburxdorfu u Mühlbergu na Labi. Zde Hanuš Ringhoffer někdy na přelomu let 1946 a 1947 zemřel.
Pavel Bek
kurátor Muzea nákladních automobilů Tatra