110 let uvedení staré slévárny do provozu

Muzeum nákladních automobilů Tatra se nachází v prostorách původní slévárny podniku Tatra. Nejstarší část byla postavena v letech 1910–1911. První výrobky se zde začaly odlévat v roce 1913. „Stará“ slévárna byla v provozu až do 70. let minulého století, než se přestěhovala do nově postavené haly na druhé straně areálu Tatry. Jedním z pamětníků, který zde pracoval, je pan Vladislav Rýdel. Díky němu si můžeme udělat podrobný obrázek, jak to ve staré slévárně vypadalo a pracovalo.

110 let uvedení staré slévárny do provozu

Přes 47 let na slévárně

Pan Rýdel se narodil v prosinci 1944 ve Štramberku, záhy se přestěhoval do Lubiny, kde žije dodnes. V dospělosti si zde postavil vlastní dům, ve kterém se svou manželkou vychovali dva syny.

Pro Tatru se vyučil, a to v Příboře v budově piaristického kláštera.  V rámci praxe se v roce 1960 dostal poprvé na tři měsíce do provozu slévárny. Již tehdy si svou pracovitostí získal dobré jméno a tehdejší mistr mu navrhnul, že by ho zde rád zaměstnával. Práce na slévárně byla jednou z nejtěžších profesí, fyzicky velmi náročná a zároveň velice špinavá. Na druhé straně také lépe placená než na jiných střediscích v Tatře. Po tříletém vyučení se zde vrátil, a to do „velké“ dílny na údržbu, která sídlila v nynější restauraci Tatrovka.

Velký obdiv ke slévačům

Pan Rýdel se staral se svými kolegy o celý chod haly – kontroloval, spravoval, promazával, pomáhal… Prostě žil vším, co se dělo na slévárně. Proto také tak krásně a především s obdivem dokáže vyprávět. O tom, jak je důležité vyrobit v dřevomodelárně dobrý model, neméně důležité dobře připravit a naplnit formu a v neposlední řadě jaké umění je připravit správnou směs na odlévání.

Zpracoval pro nás podrobný půdorys slévárny a bezprostředního okolí a trpělivě popisoval, jaká pracoviště se nacházela na místě dnešního depozitáře Slovenské strely, co se skrývalo v prostorách pod slévárnou…Vyprávěl, kde pracovaly ženy, kterých bylo ve slévárně také pár desítek, a které připravovaly v prostorách dnešního kinosálu, výstavní místnosti i kanceláře na jádrových mlýncích jádra. Vzpomínal na „plac“, kde se odlévala šedá litina, kde ocelolitina, kde se nacházely dvě kuplovní tavicí pece a kde elektrické pece, jakou funkci měla těžká linka Malkus a jakou lehká linka LS3, kde se výrobky sušily, kde se pak odlitky “bulaly”, kde se čistily a kde nakonec probíhala výstupní kontrola.

Stavební proměny slévárny v průběhu času

Původní budova slévárny byla souměrného obdélníkového půdorysu širokého přibližně 35 m, délku určoval střešní světlík, který muzeu zůstal dodnes, dlouhý necelých 80 metrů. V roce 1925 byla přistavěna boční jižní přístavba, v roce 1936 došlo k protažení celé budovy do dnešní podoby. V pozdějších letech byla zastavena i dnešní požární plocha na jižní straně.

Pohled z ptačí perspektivy z 50. let minulého století ukazuje následně další budovy, které již dnes u muzea neuvidíte, patřily však ke slévárně. Dalo by se říci, že celý komplex byla jedna veliká prostora. Tehdejší slévárna začínala téměř u betonové stěny, která byla zbourána necelý rok od otevření našeho muzea a kopírovala železniční trať. U kolejí směrem od vrátnice č. 2 (původně před přečíslováním nesla číslo 5) - stála v místech odbočení z Husovy ulice k našemu muzeu – se nacházela kontrola odlitků ocelolitiny, za ní pak čistírna ocelolitiny, tryskáče ruční i závěsné a malá místnost kovárny. Průjezd mezi tímto prostorem a hlavní budovou slévárny byl zastřešený.

Z jižní strany (stojíte-li před muzeem, pak pravá strana budovy) byla zastavena dnešní požární plocha. V přední části stál rošt na vytřásání odlitků, dále pak byl prostor pro 6 jádrových mlýnků. V zadní části se „bulaly“ odlitky šedé litiny, které se pak čistily pomocí stroje „tygr“. Ke slévárně se počítaly i dvě další budovy. Dnešní restaurace Tatrovka (budova č. 293) sloužila jako zámečnická dílna, která byla propojena se slévárnou schody a vedl zde i jeřáb. Pod servisní zámečnickou dílnou stála menší budova, ve které se nacházela v jedné části malá zámečnícká dílna a v druhé části pak jídelna s kantýnou.

Na straně severní již nenajdete zastavěný prostor, kde stály tavicí elektrické pece ani dvoupatrové laboratoře. Na částečně zatravněném prostoru, kde bylo původně naprojektováno parkoviště k MNAT, stály ještě chladicí věže pro ocelolitinu a vedle ní rovnoběžně se slévárnou pak v dřevěné budově sídlilo vedení slévárny.

Celé povídání se neslo v duchu neuvěřitelné úcty pana Rýdla k profesi slévačů, ale i všech, kteří v této hale pracovali. A vězte, že i svět slévárny dokáže nadchnout i překvapit. Těšte se na další vyprávění pamětníka, který celý svůj profesní život zasvětil slévárně.

 

Rozhovor s panem Rýdlem vedla a text zpracovala: Kateřina Mokryšová


Fotoalbum

Vladislav Rýdel u nápravy T 138
Vladislav Rýdel a jeho obdivovaná T 805