K cestovnímu ruchu měl Lukáš vždy blízko. Tento obor studoval na vyšší odborné škole ve Frýdku-Místku. Následně absolvoval studium na Ostravské univerzitě, obor sociální geografie a regionální rozvoj. Své první pracovní zkušenosti získal na Městském úřadě Kopřivnice jako referent cestovního ruchu a manažer turistické destinace Lašská brána Beskyd. Zmiňovanému mikroregionu se věnoval i ve chvíli, kdy se stal zároveň vedoucím kopřivnického turistického informačního centra, které 8 let vedl. V roce 2020 se stal součástí projektu připravovaného Muzea nákladních automobilů Tatra, a to na pozici vedoucího.
„Jsem spíše zodpovědný.“
Hned na úvod jsem ti přiřkla tři vlastnosti, jak tě nejen já vidím. Jak by ses charakterizoval ale ty, jaký jsi?
Přemýšlím nad tím slovem ambiciózní. Zní mi trochu negativně. Představuji si pod tím člověka, který za každou cenu chce něčeho dosáhnout, vyniknout, má vysoké cíle. Já si nemyslím, že jsem ambiciózní. Možná když dělám svoji práci, chci ji dělat co nejlépe, naplnit očekávání. Nepovažuji se ale za ambiciózního ve smyslu dokázat něčeho za každou cenu a být vidět. K muzeu jsem se dostal slovy Hrabala ze Slavností sněženek „máte štěstí, že jdu kolem“. Nikdy mě nenapadlo, že budu pracovat v muzejnictví, navíc v muzeu Tatry. Neměl jsem vůbec takové ambice.
Z pozice vedoucího informačního centra jsem se zajímal u Moravskoslezského kraje, jak se bude nové muzeum jmenovat, co bude s tím starým, jestli budou obě muzea nějakým způsobem propojené, společná vstupenka, jak to bude s navigací atd. Pak jsem se dostal na pracovní schůzku se zástupci kraje, Muzea Novojičínska, města a já opět pokládal ty stejné dotazy. Potřeboval jsem vědět, co připravovat, na co se chystat. Otevírání muzea se blížilo, tuším, že první datum bylo stanoveno někdy na květen 2021. A najednou na konci setkání padla informace, že vlastně nové muzeum v tuhle chvíli nemá vedoucího, proto bude brzy výběrové řízení a jestli bych to taky nechtěl zkusit. V první okamžik jsem si říkal NE, nesmysl. Hned jsem si uvědomil, že nemám vzdělání v oboru, navíc značka Tatra, to je pro mnohé skoro náboženství a já nejsem typický fanoušek tatrovek a aut vůbec, tak jsem si říkal, tebe tam „ukamenují.“ Nakonec jsem se rozhodl jinak. Jednak jsem po 15 letech už cítil lehké vyhoření a hlavně bych si do konce života vyčítal, že jsem to ani nezkusil. A tak jsem do toho šel. Ale jako ambiciózní se doopravdy necítím a necítil jsem se tak nikdy.
Celý život nevím, co chci dělat. A vlastně to nevím ani teď. Ale když už něco dělám, pak chci co nejlépe. Takže spíše bych řekl, že jsem zodpovědný. A to může svádět k tomu workoholictví, protože kvalitní práce pro mě znamená tomu věnovat čas. A k tomu se váže i to puntičkářství. Pamatuješ, když se navážela auta, jak jsem trval na posunutí asi o 5 centimetrů „Živé Afriky“ (expediční T815), aby licovala s Tatrou kolem světa, a navíc také už instalované zábrany u expedičních osmsetpětek Zikmund a Hanzelka? Někteří z kolegů si klepali na čelo, co to vymýšlím. Nakonec i oni uznali, že to vypadá po úpravách lépe.
Kdybys měl srovnat etapu před otevřením a nyní tu provozní/návštěvní? Která je náročnější?
To je dobrá otázka. Je to vlastně nesrovnatelné, ale… Zpočátku jsem si myslel, že po otevření muzea už tu nebudu mít vlastně moc práce. Hodně hektická byla ta fáze před otevřením. Nastoupil jsem, když stavba v podstatě finalizovala. Už se toho nedalo moc ovlivnit, i když pár nápadů bylo. Po předání objektu před Vánoci 2020 se začaly řešit nedodělky a drobné vady. Kanceláře a celkově objekt bylo potřeba vybavit. Začala příprava expozice, návoz aut, potom úpravy plachet, rozšířená realita. Tlačilo se na otevření muzea v květnu 2021. Ale zdálo se mi to nereálné a navíc ne zcela ideální, protože rozjíždět takové muzeum před turistickou sezonou je odvážné, navíc když lidé byli na muzeum natěšení. K tomu připočtěme lačnost po cestování po covidových omezeních. No a my máme k tomu všemu kapacitní omezení. Takže otevřít v listopadu před Vánoci mi přišlo mnohem lepší. Nápor byl sice taky, ale přece jen menší, čímž jsme dostali čas na „vychytání much“ před nadcházející turistikou sezonou. A navíc otevřít symbolicky na výročí úmrtí Jiřího Hlacha, na jehož exponátech je významně postavena naše expozice, mi přišlo více než důstojné. Ale to jsem trochu odbočil. Prostě jsem si myslel, že když otevřeme muzeum, vše už poběží volnoběhem, všichni budou dělat, co mají. Byla to taková naivní představa. Ale i přes to, že 95 % návštěvníků je spokojeno – a to je perfektní, pořád se vyskytuje spousta drobností k řešení, které možná souvisí s tím puntičkářstvím. Protože jsem pravděpodobně jeden z mála, koho ty drobnosti štvou. Ale dva roky provozu utekly jako voda a přicházejí další a další věci k řešení.
Ale víš, v čem je ještě jeden důležitý rozdíl? Když máme otevřeno, jsem vnitřně v neustálém napětí. I když nejsem v práci – třeba o víkendech – pořád podvědomě čekám, co přijde. Vím, že se cokoli může stát. Protože muzeum je permanentně v provozu. Ani v pondělky, i když v budově nejsou návštěvníci, ten klid tady není, řeší se zase jiné věci. A já za to muzeum cítím zodpovědnost, když se něco stane, beru to jako úkol pro sebe. Samozřejmě je mi jasné, že si to tak nemůžu brát. Nejsem nenahraditelný a kolegové leccos vyřeší i beze mě, ale i tak ten pocit zodpovědnosti někde ve mně pořád je... Takže když muzeum ještě nebylo otevřeno, byl ten stres jiný, možná jsem se cítil i klidněji.
Co považuješ za svůj největší úspěch svého působení v muzeu?
Největší úspěch svého působení v muzeu? Začnu trochu oklikou. Hned na začátku, kdy jsem ještě nevěděl, do čeho jdu, co mě čeká, jsem cítil, že si potřebuji stanovit nějaké cíle. První cíl byl otevřít muzeum. Druhý cíl přežít první turistickou sezonu… Máme za sebou dvě, takže také splněno. A pak třetí cíl – a ten jsem si dal spíše jen proto, aby byly tři, hezké magické číslo. Tím cílem nebo spíš přáním bylo spojit obě muzea Tatry do jednoho a v ideálním případě, aby obě byly vedle sebe. No stavět se asi jen tak nebude, ale i takové úvahy už byly, ale spojení je na spadnutí. Takže si vlastně klidně můžu říct, že mám splněno. Víš, i kdybych teď odešel nebo byl odejit, mám čisté svědomí. Myslím si, že mohu být hrdý, že se to vše povedlo. Muzeum funguje a že tady nemáme parkoviště, což ani není v naší kompetenci, nebo třeba že není nasvícena expozice, jak bych chtěl, jsou vlastně drobnosti. A když mluvím s návštěvníky – nebo i s lidmi, kteří nevědí, že jsem z muzea – mluví o něm moc hezky a to mě těší. Myslím, že máme našlápnuto dobrým směrem.
„Relaxuji poslechem audioknih.“
A je něco, co sis předsevzal a nepodařilo se ti dotáhnout do konce, nepodařilo se třeba prosadit?
No tak toho bude asi hodně, ale tak víme, že některé věci jsou běh na dlouhou trať. Je pár věcí, které si myslím, že by mohly být jinak, ale z nějakých objektivních důvodů se tak nestalo. Je pár nápadů, které mám zatím spíše jen v hlavě. To ale ještě neznamená, že k tomu nedojde. Takže nic zásadního nevidím, spíše se to odkládá na později.
Ovlivnila tě nebo posunula tě ve svém osobním životě tato práce někam dále, změnil jsi třeba určitá svá přesvědčení?
Když jsem nad tím přemýšlel už z nějakého jiného důvodu, zjistil jsem, že nejsem klasický vedoucí, který by rozdával úkoly a pak je vyhodnocoval. Já miluji týmové řízení, kdy je tým složený z lidí, kteří ví, co mají dělat, a každý je dobrý v tom svém oboru. Vedení takového týmu je pak v tom, že sdílíte společnou vizi, shodnete se na společném cíli atd. a pak stačí tu jejich práci jen koordinovat. Tohle by mě bavilo, jenomže to je ideál, bohužel v reálu to ne vždy takto úplně funguje… Ale tahle práce je pro mě obrovská zkušenost, takže osobní rozvoj tam určitě bude. Už jen to, že jako spíše introvert a neprůbojný člověk, který měl v dětství problém zvednout telefon a někam zavolat, dnes denně vyřizuji často desítky hovorů.
V muzeu trávíš spoustu času, podřizuješ mu i svůj soukromý život, vezmu-li v potaz noční maily a zprávy, které od tebe čas od času dostáváme. Máš čas na odpočinek a koníčky? Jak relaxuješ?
(smích) To, nevím… prací?
Ale k těm nočním mailům – ono to možná bude znít divně a trochu to smrdí tím workoholictvím, ale já v muzeu nemám často čas si sednout, soustředit se a něco v klidu vyřídit, tak mi vlastně někdy doma nevadí, když si večer bez stresu sednu k notebooku a dám si k tomu skleničku vína – v tu chvíli to často nevnímám jako práci. Hodně lidí třeba nepochopí, když jim vyprávím, jak jsem si loni a předloni půjčil od kamaráda chatu. Vzal jsem si kolo, celý den jsem jezdil po Beskydech, pak příjemně unavený dojel na chatu. Večer si pustil noťas a jen tak přemýšlel a zapisoval si své myšlenky a poznámky. Tak třeba vznikala před otevřením muzea i představa ceníků a společné vstupenky. A to mi vůbec nepřišlo jako práce, naopak jsem super relaxoval.
Jinak covid mě naučil relaxovat manuální prací, hlavně kolem domu. Vlastně jsem neměl problém nikdy pracovat rukama, je to dobré na vyčištění hlavy. Když to šlo, jezdil jsem sám na kole, vyrážel pěšky na hory nebo běhával. Většinou je to kombinace s poslechem audioknih, protože na čtení fyzických knih není moc času. Teď mi to komplikují mé zdravotní problémy. Také rád doma vařím, nevím, jestli dobře, ale rád. A zase u toho poslouchám ty knížky. Ale pak mám ještě jednu takovou malou slabost a tou je jedna historicky stará počítačová hra Transport tycoon. Hraji ji pouze o Vánocích – ovládám dopravní společnost, stavím si vlastní železniční síť i s vláčky a převážím suroviny, zboží i pasažéry. (smích)
„Je důležitý každý příběh a výpověď každého tatrováckého pamětníka.“
V muzeu potkáváme nejrůznější známé osobnosti. Bylo některé z těchto setkání pro tebe něčím tak jedinečné, že se tě dotklo více než ta druhá?
A to ještě nevíme, kolik osobností tu bylo, aniž bychom si jich všimli…
To je těžká otázka. Nerad bych na někoho zapomněl. Určitě pan Karel Loprais, který, jak sama víš, za námi začal chodit ještě dlouho před otevřením, u kterého také byl. Díval se a vnímal, jak se muzeum připravuje a zamiloval si to tady.
Pak mě napadá pan Rýdl, taky muzeum navštívil ještě před otevřením. Pamatuji si na naše první setkání, chtěl se tady dostat a my ho tehdy nechtěli pustit. Vysvětloval, že celý život pracoval v této budově a chtěl by jen nakouknout. Domluvili jsme se na jiný den. Když objekt staré slévárny s námi procházel, měl jsem pocit, že vidím takové ty oči plné dojetí. Bylo zajímavé poslouchat jeho příběh o tom, jak jako učeň začal v dílnách (dnes sousední restaurace Tatrovka) a jak to tady vypadalo, když tady pracoval. Byl šťastný, že se objekt zachoval.
Ale těch lidí se mi teď honí v hlavě hodně, ale je opravdu těžké někoho vybrat, protože každý má svůj příběh. Jen je škoda, že není moc času je vždy všechny vyslechnout. Jedna z důležitých rolí muzea je podle mě právě zaznamenávání a natáčení výpovědí tatrováků a všech, kteří mají co vyprávět. Protože spoustu příběhů si odnesou s sebou a tak se ztrácí historie.
Říká se, že největší kritici jsou děti. Jak se líbí muzeum tvé dceři Helence?
Párkrát tady byla, hlavně v době, kdy ještě muzeum nebylo otevřené. Líbilo se jí tady a vzpomíná na to. Na druhou stranu je ve věku, kdy ji zajímají úplně jiné věci. Navíc je holka. Ale vznikla jedna krásná fotka, když muzeum bylo ještě úplně prázdné a ona stála na jednom konci a dívala se přes celou halu, taková malá, roztomilá…
Mám s Helenkou ale jiný velmi osobní zážitek. Když jsem se tenkrát rozhodoval, zda práci tady přijmout, byli jsme jednou spolu sami. A já se jí jen tak ze srandy zeptal: „Heli, co ty si myslíš o tom, jestli bych měl jít pracovat do muzea?“ A ona řekla: „Jo, běž.“ Bylo to v tu chvíli moc fajn.
Mluví se o chystaných změnách ve struktuře kopřivnických muzeí. Můžeš říct něco bližšího?
Můžeme začít tím, že minulý týden (rozhovor probíhal 25. září 2023) zastupitelstvo města schválilo smlouvu, kterou před tím už schválilo i zastupitelstvo kraje a třetí stranou je firma Tatra Trucks. Smlouva deklaruje vůli spolupracovat na zániku obecně prospěšné společnosti Regionální muzeum v Kopřivnici. Dnešní Technické muzeum, dnes už používáme název Muzeum osobních automobilů Tatra, bude provozováno Moravskoslezským krajem skrze svou příspěvkovou organizaci, Muzeem Novojičínska a zbylé dvě muzea (Fojtství a Lašské muzeum) budou provozována městem. Dále budeme zajišťovat pro Tatru komentované prohlídky Slovenské strely.
Osobně toho ale moc nevím. Myslím si, že to nebude jednoduchý proces. Chystá se zároveň rekonstrukce, nějaké stavební zásahy, které budou znamenat nutnost vystěhování exponátů. Rozsah je předmětem jednání dotyčných. Vznikne nová expozice, která by měla být takovou sestřičkou našeho muzea. Bude to ještě dlouhá cesta… Řada věcí se může ještě změnit, nerad bych říkal něco bližšího.
Máš nějaké vlastní vize o budoucnosti muzea?
Ano, to bych měl. Aby se stalo naše muzeum institucí, která se bude pečlivě a kvalitně zabývat i historií celé sbírky, vědeckou, badatelskou a v neposlední řadě i publikační činností.
V rámci historie Tatry nejde jen o tatrovky a sbírkové předměty, ale i o lidské příběhy, je neskutečně mnoho bílých míst. Je potřeba pracovat na kvalitní evidenci sbírky (i když třeba jde o sbírku vypůjčenou). Ověřovat fakta, nekopírovat vše slepě, vyvracet mýty a doplňovat zjištěné informace. Každé naše auto má svůj příběh a my vlastně o většině z nich víme jen málo. Když se podíváme na nedávnou minulost, máme zde sbírku pana Hlacha. V době, kdy Tatra jeho vozy získala, ještě žil. Kdo se s ním bavil, kdo zaznamenal jeho příběh? To stejné máme u pana Rybičky, jehož sbírku motorek vystavujeme pod střechou našeho muzea, ale je problém sehnat fotku původního umístění jeho strojů.
Za velmi důležitou součást tatrováckého dědictví považuji právě i příběhy pamětníků, kteří nám mají možnost a touhu ještě něco říct. Pojďme toho potenciálu využít. Historie Tatry a Kopřivnice, která je tak úzce spjata s automobilkou, je natolik zajímavá a bohatá!
Bohužel vím, že máme málo lidí, ale uděláme vše pro to, aby se nám podařilo zanechat pro další generace dobře zpracovaný historický odkaz.
Vždy se svého zpovídaného ptám na jednu stejnou otázku. Která tatrovka je pro tebe ta nejhezčí?
Já nejsem úplně typický chlap, který šílí z aut. Nejsem ten zapálený nadšenec jako je třeba Ondra Skácel z Tatry, na kterého se vždy obracíme, když něco nevíme. (smích). Ale vlastně si myslím, že je to tak i dobře, že nejsem echt fanoušek. Mám ten správný nadhled a odstup, a to je často výhoda. Krása muzea je v celistvosti sbírky, v tom, že ta auta jsou všechny spolu a tak hezky zachycují historii výroby nákladních vozidel od opravdu počátků až do současnosti. A mně se u těch vozů líbí především jejich příběhy. Vizuálně jsou asi nejkrásnější samozřejmě legendární Tatry 138/148, ale i hranatost Tatry 813 má své kouzlo a pojí mě s dětstvím, stejně tak osmsetpatnáctka, která v té době byla prostě všude.
Děkuji a přeji ti nejen ty pracovní úspěchy a prima lidi kolem sebe, se kterými je zábava pracovat a jednat.