Členové expedice byli Miroslav Chovanec, Vítězslav Strnad – vedoucí a autor myšlenky expedice, Hynek Adámek – geograf, Petr Kubíček – geograf a garant programu, David Pospíšil – lékař, Rudolf Švaříček – kameraman, Josef Petr – pilot motorového závěsného kluzáku, horolezec a vodák. Technik Jiří Sedlář, mechanik Tatry Kopřivnice, řídil v průběhu expedice doprovodné vozidlo UAZ 4x4 2,5 D Tuareg od výrobce Autozávod Český Dub.
Na rozdíl od výprav dobrodružných bylo její poslání vědecké. Konkrétně byla zaměřena na geografický a entomologický výzkum v oblasti Sahelu a tropické Afriky, který probíhal v rámci programu „The MAB Man and Biosphere“ (česky „Člověk a biosféra“) světové organizace UNESCO, zahájeném v roce 1971.
Cílem programu bylo vytvořit vědecký základ pro „zlepšení vztahů“ mezi člověkem a jeho prostředím, racionální využívání všech přírodních zdrojů. Zároveň bylo v plánu vytvořit informační základnu, která umožní předvídat důsledky dnešních aktivit na budoucí vývoj životních podmínek na naší planetě a tím nasměrovat lidstvo k efektivnímu a zároveň šetrnému hospodaření s přírodními zdroji. Součástí projektu bylo zřízení světové sítě oblastí hlavních ekosystémů planety. Genetické zdroje těchto oblastí měly být koordinovaně sledovány, chráněny a síť těchto oblastí byla pojmenována "biosférická rezervace". Cílem bylo navázání kontaktů a spolupráce s vytipovanými univerzitami v daných oblastech a zapojit je do programu.
Průběh expedice pozorně sledovali nejen příznivci automobilů značky Tatra, ale také instituce zabývající se ochranou životního prostředí, média v tuzemsku, ale především v oblastech, kde expedice působila. Fanoušky tatrovek pochopitelně zajímala podoba expedičního vozidla a zda splní svůj úkol a projede plánovanou trasu v těžkém terénu, pro který jsou automobily Tatra stavěny.
Z hlediska spojení s podnikem Tatra se jednalo o poslední velkou průzkumnou výpravu, která byla automobilkou podpořena. Měla k dispozici upravené nákladní auto Tatra 815 VVN 6x6 s SPZ: NJA-59-68 se speciální obytnou nástavbou, která sloužila jako mobilní obydlí pro členy expedice. Vozidlo poháněl desetiválcový, vzduchem chlazený motor T3–930-31 o výkonu 235 kW. Přesto, že z exteriéru může vůz připomínat mnohem známější automobil Tatra 815 GTC z expedice Tatra kolem světa, která svou cestu vykonala v letech 1987-1990, jednalo se nyní o mnohem skromnější verzi a výbava obytného kontejneru zahrnovala opravdu jen to nejnutnější. Dokonce i obytná nástavba automobilu Tatra 138 z expedice Lambaréné, která svou cestu vykonala téměř o čtvrt století dříve, byla pro posádku komfortnější než tato. Lůžka pro posádku byla spíše symbolická, stejně jako sedačky. Oproti předešlým typům nebyl obytný prostor pro posádku vybaven kuchyní. Místo toho měl vůz v zadní části uzavřený prostor o rozměrech 2,5 x 3 metrů a s výškou 2,2 metrů, který sloužil jako sklad potřebného materiálu. V neposlední řadě sloužil jako zásobárna potravin a byly zde dočasně ukládány sbírky z cesty. Jednalo se tedy, lidově řečeno, o plechovou bednu, a i přes nekomfortní zázemí plnili členové expedice své úkoly. Vozidlo pro ně znamenalo především možnost přesunů v komplikovaném terénu a teprve na druhém místě byla ochrana posádky. Právě díky odmítnutí plnohodnotně obyvatelného prostoru vykazovalo vozidlo podstatně nižší váhu, tím se zvýšila jeho ovladatelnost a schopnost průjezdu otevřeným terénem.
K vybavení vozidla také patřilo motorové rogalo, které sloužilo k pořizování fotografií a filmových záběrů. Dne 27. září 1994, tedy v 166. den expedice, se stalo rogalo součástí tragédie. Jeho dva piloti, David Pospíšil a Josef Petr, zahynuli při pokusu o přelet nejvyšší hory Afriky, 5895 metrů vysokého Kilimandžára. Jejich pokus skončil na svazích této hory u vesnice Ol Molog. Po tragédii zůstaly z letounu jen trosky, které byly do jisté míry rozebrány místním obyvatelstvem a použity pro výrobu předmětů denní potřeby, například pneumatiky posloužily k výrobě bot. Přesná technická data k rogalu nejsou k dispozici, ale jednalo se o běžně dostupný typ užívaný ve své době k populárnímu způsobu sportovního létání. Tragická událost negativně ovlivnila atmosféru expedice, neovlivnila však plnění vytýčených úkolů. Celkem byla expedice na cestě 238 dnů, během kterých členové výpravy v 16 afrických zemích ujeli 24 487 kilometrů. Celkem automobil najel 33 000 kilometrů, po Evropě 5 656 km, Asií 2 688 kilometrů a Afrikou 24 487 kilometrů.
Expedici se také podařilo dovézt humanitární pomoc do Rwandy, kde právě dozníval nejkrvavější konflikt v novodobých afrických dějinách.
Po návratu bylo vozidlo v dochovaném stavu umístěno zpět do Technického muzea, odkud bylo pro expedici zapůjčeno. Jedna z méně známých skutečností totiž je, že vůz byl sbírkový předmět a měl inventární číslo muzea A0079 už před počátkem expedice. Do sbírek byl zařazen 10. 12. 1992 a dodatečně byl prohlášen za kulturní památku. V roce 2021 byl spolu s ostatními nákladními automobily přesunut z Technického muzea Tatra do nově otevřeného Muzea nákladních automobilů Tatra. Jízdu zvládl vlastními silami a byl doprovázen některými členy expedice.
V roce 1995 uspořádali členové expedice fotografickou výstavu Živá Afrika. Fotografie Davida Pospíšila a Hynka Adámka byly doplněny černobílými záběry Afriky pořízenými Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem v roce 1947. Následně byl knižně vydaný „Africký deník expedice Živá Afrika“ a kniha „Živá Afrika“.
Za účasti členů expedice probíhá každých pět let připomínka startu poslední expedice, kterou podnik Tatra podporoval. Uskuteční se také letos – ve středu 24. dubna 2024 se účastníci opět sejdou u svého automobilu, aby si připomněli již třicet let od odjezdu. Setkání začne v 10 hodin přímo u expedičního vozidla v expozici Muzea nákladních automobilů Tatra a bude neformálně probíhat v průběhu celého dne. Všichni přítomní návštěvníci budou mít v případě zájmu možnost zhlédnout připravenou prezentaci, pohovořit s účastníky expedice či nahlédnout do interiéru obytné nástavby vozidla.
Radim Zátopek, kurátor Muzea nákladních automobilů Tatra Kopřivnice
Fotoalbum
